Ukrajina. O téhle zemi si můžete myslet cokoli, můžete o ní taky hodně přečíst a nastudovat, ale nic není víc, než vidět ji na vlastní oči. Zažít vůni všudypřítomných pivoněk a vrátit se v čase..
Termín:
květen - červen 2019
PROČ UKRAJINA?
Důvod byl jediný. Černobyl. Už několikrát byl mým cílem, ale nikdy se nepodařilo dotáhnout jej do realizace. Jednou jsem už skoro jela - vlakem a za trojnásobek současného rozpočtu - ale vyskytly se nepříznivé politické okolnosti, které cestu těsně před jejím začátkem překazily. Nyní, když jsem objevila levné letenky do Kyjeva, bylo ve vteřině rozhodnuto.
...všude kvítka
LETENKY DO KYJEVA
Letenky do Kyjeva na mě vykoukly při mém lovení levných letů v podstatě kamkoli na stránkách http://www.ryanair.com. Když jsem našla zpáteční letenku do Kyjeva za 850 Kč, řekla jsem si: "JO!" Teď už jen najít někoho s sebou. Jelikož se nejednalo o zrovna populární destinaci, opravdu mi to každej z mých parťáklů na cesty odmítl 🙈😁 Uchýlila jsem se tedy ke krizovému scénáři, a to k inzerátu na facebooku. No bída, opravdu nejzazší možnost ....ale samotná prostě cestovat nechci, mám ráda společnost, možnost všechno bezprostředně s někým sdílet. A Černobyl jsem prostě musela dát, kór teď, když je tak dostupný! Když jsem na facebooku zadala, že hledám parťačku - ženu a ozvalo se JEN 42 mužů. Žena žádná! Vypadalo to zoufale. Naštěstí jen tři hodinky. Pak se ozvaly hned čtyři holky-cestovatelky a dvěma vyhovoval i termín, takže jsme tento trip nakonec realizovaly ve třech. A ještě jednou velká chvála do Ryanair, protože s koupí letenek není třeba zadávat ihned číslo pasu 👌 Ani jedna z mých nových parťaček totiž pas v den nákupu letenek neměla 🙈 Do odletu a check-in ho ale stihly vyřídit, a tak mohla naše cesta začít. Zpáteční letenka už sice - po denní prodlevě - nebyla za necelých devět stovek, ale i cena letenky 1 390 Kč (Bratislava - Kyjev Boryspil - Bratislava) byla super.
DOPRAVA V KYJEVĚ
Síť MHD je opravdu výborná, navíc všude metro - takže doprava 1A. Z letiště jsme se dostaly pomocí veřejné dopravy do centra města, kde jsme byly ubytované. Cesta z letiště trvala asi hodinu a platily jsme 108 UHA na osobu (108,- Kč, měnily jsme v kurzu 1:1). Spojení mezi letištěm Boryspil a centrem města zajišťují fialové Sky Busy č. 322, které jezdí z terminálů B a D. Přes den jezdí autobusy každých 15 minut, noční spoje mají hodinové intervaly. Autobusy staví na zastávce metra Kharkivska, na železniční stanici Pivdenny a na zastávce metra a vlaku Vokzalna. Zde jsme vystupovaly i my, poté asi 5 zastávek metra na náměstí Majdan. Jízdenka na cestu autobusem se kupuje přímo v autobusu, chodí výběrčí. Jedna cesta stojí 100 UHA na osobu. Dále jsme platily jeden žeton do metra za 8 UHA, dohromady tedy zmíněných 108 UHA.
Pozor si dejte při odletu - Kyjevské letiště má víc terminálů, tak ať nečekáte na špatném, jako jsme čekaly my...
...sky bus - stanice metra Vokzalna
K dopravě po Kyjevě jsme využívaly hlavně metro. Každá linka má svůj název, barvu a své číslo. Pro dopravu v metru jsou zapotřebí žetony, které jsou platné pouze v metru. Při vstupu do metra je třeba do turniketu vhodit jeden žeton, doba v přepravním prostoru není nijak omezená - můžete tak cestovat libovolně dlouho a využít přestupy dle libosti. Žetony koupíte za 8 UAH (8,- Kč) v automatech nebo značených stáncích v každé stanici metra. Metro funguje od 5:30 do 0:45 hodin.
Linka 1 – červená – Svjatošinsko-Brovarska – konečné stanice Lisova – Akademmistečko
Linka 2 – modrá – Kurenivsko-Červonoarmijska – konečné stanice Ipodrom – Herojiv Dnipra
Linka 3 – zelená – Syrecko-Pečerska – konečné stanice Syrec – Červonyj Chutir
...metro a turniket na žetony
Dále je zde síť autobusových a trolejbusových linek, které jsou také levné. V centru jezdí i tramvaje, stěžejní jsou především „rychlolinky“ 1 až 5.
Také jsme využily pozemní lanovou dráhu. Ta je teda spíše turistickou atrakcí. Vede od stanice metra Poštova plošča nahoru ke klášterní kapli sv. Michaela. Cena jedné jízdy činí 8 UAH (stejně jako metro, ale žeton je jiný).
Ve městě jezdí i uber, ceny jsou prý nízké, ale nemám osobní zkušenost - vystačily jsme si opravdu jen s metrem.
UKRAJINA A JÍDLO
Od jídla na Ukrajině jsem neměla žádné velké očekávání, a o to větší překvapení bylo. Tím nejlepším byla velice nízká cena, a to jak jídel v restauracích, tak i potravin v obchodech. Nakupovaly jsme zejména v řetězci Billa pod náměstím Majdan. Deset vajec za 11 Kč mluví za vše. Nejlevnější a nejlepší restaurace je bezesporu XATA (viz. foto). Nejlepší dobroty najdete ve městě na nesčetných tržištích - všelijaké šašliky, masa na jehlách, grilovanou zeleninu - to vše musíte ochutnat!
UBYTOVÁNÍ KYJEV
Ubytovat se v Kyjevě je opravdu záležitost pár korun. Dá se využít nejlacinějších forem, které začínají stovkou na osobu a noc. Jelikož ceny byly opravdu prima, rozhodly jsme se pro luxus vlastního bytu a nejen to - rozhodly jsme se na čtyři noci ubytovat v centru Kyjeva, a to na nejvyhlášenějším náměstí jménem Majdan. Zde nás 4 noci vyšly na 1 300,- Kč/osoba, a to si myslím, že je opravdu paráda. Navíc jsme bydlely v opravdu pěkné, skoro bych řekla až luxusní čtvrti, takže i poměrně bezpečně.
...Flat for you
ITINERÁŘ:
Den č. 1 - přílet do KYJEVA
Přílet na letiště v Kyjevě..
Po přistání byl jediný plán, a to dostat se s pomocí místní MHD do centra města, ubytovat se a když budou síly, tak nakoupit, něco si uvařit a maximálně večerní chvilka v nočním rozsvíceném městě... Ubytování jsme měly domluvené na nejznámějším náměstí, resp. v jeho těsné blízkosti, a to u Majdan Nezaležnosti, zkráceně Majdan. Jedná se o hlavní kyjevské náměstí. Jsou zde krásné fontány a sloup připomínající ukrajinskou nezávislost z roku 1991.
...Majdan Z Bratislavy v Kyjevě za dvě hodiny, hodinka časového posunu směrem vpřed na pozadí opticky markantnímu posunu o čtvrtstoletí zpět, zpáteční letenka do tisícovky, ubytování ve vlastním bytě na místním “Staromáku” s poetickým jménem Majdan (pracovně Mejdan) s výhledem na zlatou kopuli chrámu sv. Ondřeje za 300 na noc, pár kroků od domu obchoďák s deseti vejci za 11 korun.... Prostě perfect world..
První dojem z města je naprosto jiný, než jsem čekala! Je ...nad očekávání hezký. Hlavně neskutečná architektura, která mě prostě dojímá. Hledím na všechny paneláky cestou z letiště do města a žasnu. Ne pohoršením nebo znechucením jako třeba v Praze na Černém mostě. Naopak, přistihnu se, že koukám na socialistické bloky bytů v panelákovém provedení a něco ve mě křičí “krása”. Pro mě město, které se architekturou a životním stylem sice trochu zaseklo v čase, ale ...moc hezky se “zaseklo”... Jsou zde totiž spolu s tím vším nádherně zakonzervovány i moje vzpomínky na dětství. Na sídliště. Na komunitu lidí, kteří si doslova koukali do talíře a i když to mnohdy lezlo krkem, mělo prostě něco do sebe říkat v sedmipatrovém paneláku po třech bytech na patře každému “teto” nebo “strejdo”. Znali jsme se. Každej každýho. Zdravili jsme se. Půjčovali jsme si vajíčka i sůl. Nebyli jsme k sobě lhostejní. Panovala vzájemná úcta a taky respekt ke starším. Automaticky, podmíněně jak reflex I.P. Pavlova. Panovala i jistota, že pod barákem vždycky někdo skáče gumu nebo hraje céčka a že jakmile švihnu aktovku do kouta a nenápadně zlikviduju shnilou svačinu, vždycky na klepadle najdu nějakého kámoše.
Zpátky Kyjev. Kyjev dnes. Je to asi jedno z nejčistějších a nejbezpečnějších měst, ve kterém jsem byla. Cítím se zde dobře. Nečekáte od něj nic a o to víc vás překvapí. Přemýšlím, jaké slovo Kyjev nejlépe vystihuje a je to ŘÁD. Panuje tu řád, systematičnost, pořádek. Všechno má své místo. Všechno je uklizené. Žádná pozlátka a zdobení, ani doplňky a dekorace jdoucí s dobou. Jen skromné čisto bez příkras. Uniformy zde nenosí jen vojáci, hasiči a policie, ale také zaměstnanci metra, ...všichni.
To nejhezčí jsou květinové trhy s čerstvými květy! Jediná ozdoba města. Nádherné barvy a vůně... Ale to nejkrásnější je fakt, že i přes velkou chudobu místních, tak patrnou už první den, ty květiny se všechny prodají! Je krásný vidět, jak prodavači nestíhají kytice vázat a představovat si příběh za každým voňavým barevným pugétem.. Je krásné, že jsou zde naučení kupovat květiny, vnímat je stejně potřebně jako chleba nebo mlíko. Hlavní náměstí Majdan je čisté, upravené a kromě americké ambasády (Mc Donald) zde žádnou budovu nehyzdí reklamní nápisy, vlastně ani žádné obchody. Ty jsou totiž všechny schované pod náměstím, v podzemí. Tohle jsem ještě nikdy neviděla! Zde poprvé a má to něco do sebe!
Západ slunce nad Majdanem bere dech. Doslova hoří nebe, a to neskutečně dlouho. Hledíme na tu nádheru, za námi šedesátimetrový sloup Nezávislosti, před námi zpívající fontány, všude spousta lidí, kteří se zde prostě večer co večer schází, odpočívají, baví se (spolu!), děti běhají do tmy mezi vodními prvky na náměstí, ...a ve chvíli, kdy nebe zhasne, začne teprv hra barev a úžasná podívaná! Známé písničky a hra fontán i světel je neuvěřitelná... Celá atmosféra tohoto náměstí. To se nedá popsat, to je potřeba prožít.
.
..Majdan
Den č. 2 - KYJEV
Dnešní den je celý určený na Kyjev. Máme sice body, které chceme vidět, ale na ničem extra nelpíme. Co stihneme, to stihneme, hlavně žádný sprint a odškrtávačka dosažených cílů. Vyrážíme přes naše náměstí Majdan na hlavní třídu Khreschatyk. Někde jsem četla, že je to jak naše pražská Pařížská ulice, s čímž ale nesouhlasím. Je to třída, je velká, ale je to prostě...Kyjev. Prostý Kyjev. Chtěly jsme se držet mapy, ale bez internetu nám pěší navigace nejela a s naší přirozenou ženskou dezorientací - nechaly jsme to na náhodě.
Došly jsme k obrovské budově Parlamentu a pak do parku, Park bridge, kde byla z kovového mostu nádherná vyhlídka na město a Dněpr.
...Parlament
...Park bridge
Na mostě nechyběly zámečky. I když je to turistický kýč, mám to ráda. Ničemu to neškodí a pro mě osobně je za každým zámkem nějaký příběh. Dívám se na kovové zábradlí a do očí mě udeří vyškrabaný nápis “2 mm forever”. Kdysi to bylo něco, co jsem myslela, že je jen moje. Že “dva milimetry navždy” je moje osobní metafora, která má jen pro mě svůj skrytý význam. Teď to tady vidím šedě vydrápané do červeného laku a musím se pousmát. Přemýšlím, zda to pro člověka, který to do zábradlí vyryl, mělo stejnou hodnotu, jako kdysi pro mě.. Na druhou stranu, když říkám kdysi, je patrné, že to forever zas až tak forever nebylo. Ale ono vlastně nic není věčné. A tak to má být. Ostatně právě o tom celý tento ukrajinský trip je.. Nejen trip, celý život. Změna. Pohyb vpřed, nikdy vzad.
Cestou parkem jsme narazily na stadion Dynamo Kyjev, což byl jeden z mých osobních cílů. Ještě tak deset stadionů a už si asi opravdu vygooglím, co je vlastně penalta. Prohlídku stadionu jsme teda nedaly, nejsem si ani jistá, zda to zde vůbec lze. Každopádně jsme ho obešly, každou škvírou v plotě ho omrkly, foto zpoza plotu taky máme a co je hlavní - vzpomínku v hlavě taky nic nesmaže.
..Dynamo Kjev
Další náš cíl, Muzeum vody, bylo hned vedle. Krásné místo! Určitě za návštěvu stojí.
...Muzeum vody
Pak jsme se vrátily a pokračovaly jsme dál podél řeky Dněpr, až jsme došly k MUZEU A POMNÍKU HLADOMORU. Osobně musím říct, že celý objekt - socha i muzeum, je neskutečně silné místo a pro mě asi to nejvíc nezapomenutelné, co si z Kyjeva vedle všudypřítomných kytic čerstvých květů odvezu. Hladomory postihly Ukrajinu tři, toto muzeum je věnováno především tomu ze třicátých let, který byl ze všech nejstrašnější. Vstupné je 30,- hřiven, tedy i korun a v ceně je nejen prohlídka muzea, ale i film mapující hladomor. V muzeu je 19 knih, které jako celek tvoří Národní knihu paměti obětí hladomoru let 1932 -1933. V každé z těchto knih je k nahlédnutí ´stejný´ text.. Obsahem této knihy jsou totiž řádky plné jmen. Je jich téměř 900 tisíc! Jsou to jména těch, kteří na hladomor zemřeli. Nedovedu si představit číst smutnější knihu..
Sedíme na lavici jak opařené a aniž si cokoli řekneme, ostatně to ani pod tíhou emocí moc nejde, všem nám běží v hlavách to stejné. Naprosto tady chápu, proč několik států uznává hladomor z třicátých let jako cílenou genocidu ukrajinského lidu. Zemřeli zde 3 miliony lidí (některé odhady říkají až 10 milionů) a tím nejstrašnějším je fakt, že k hladomoru nebyl žádný skutečný důvod. Žádné zničující sucho, neúroda, epidemie, nemoci nebo něco takového. Jen Stalin prostě rozhodl, že všechno vypěstované jídlo z některých oblastí Ukrajiny půjde pryč a místní si nesmí vůbec nic nechat. Vidět staré fotky je stejně strašné jako fotky z koncentračních táborů. Jsou na nich hladové a na kost vyhublé děti a jejich rodiče, kteří vidí hlad v očích svých dětí a přestože hází pytle s úrodou na vozík, nesmí je nakrmit...to je horší jak sypání soli do otevřených ran. Je to neskutečně emotivní místo! Tuto pietu a hlavně připomínku celkem nedávné a tak hrůzné události si rozhodně zaslouží. Přiznám se, že jsem do této cesty o rozsahu hladomorové genocidy neměla vůbec tušení, a o to víc to na mě tady dolehlo. Možná proto jsou místní lidé tak skromní a plní pokory, místní ulice bez příkras a prosté. Prostě skromný národ, kterému stačí opravdu málo. O to krásnější mi dnes všudypřítomné květiny v náručích místních přijdou.
...muzeum hladomoru Od muzea genocidy jsme vyrazily na KYJEVSKOPEČERSKOU LÁVRU, která je asi nejslavnější památkou celého Kyjeva. Je to velký komplex budov, který je i na seznamu UNESCA. Jak to popsat? Kostelíky, věžičky, muzea, ...prostě zlato, kam se oko podívá.
...Kyjevskopečerská lávra
Z Lávry už je to jen kousek k soše MATKA VLAST nebo taky Rodina Mat. Socha je obrovská, dokonce je vyšší než Socha Svobody. Tu jsem teda ještě neviděla, ale věřím tomu! Podstavec má 40 metrů a samotná socha přes 60 metrů. V jedné ruce ještě nedávno svírala meč a v druhé štít se srpem a kladivem. Což bylo docela zvláštní, protože podle ukrajinských dekomunizačních zákonů se nesmělo nikde na Ukrajině (mimo města Černobyl) ukazovat symboly SSSR (jako vlajka, srp s kladivem, rudá hvězda, atd.). Taky zde nesmí znít sovětská hymna, všechny sochy Lenina a Stalina byly zničeny nebo schovány a spoustu vesnic, měst a ulic se muselo přejmenovat. Nyní Matka Vlast drží už jen štít a meč, každopádně socha určitě stojí za návštěvu, je to jedno velké wau s pusou dokořán a hlavou v permanentním záklonu!
...Matka Vlast
Kolem dokola sochy se nachází venkovní expozice muzea, takže tanky, vrtulníky, stíhačky, letadla.
...Matka Vlast
Poté jsme šly podél nábřeží ke stanici metra, kterým jsme sjely až na zastávku metra ARSENALNA. Arsenalna je známá tím, že jde o nejhlubší zastávku metra na světě. Je v hloubce 106 metrů a eskalátory jedete na její dno skoro pět minut.
...Arsenalna
Poslední část dnešních kyjevských kroků jsme věnovaly kostelům. Sjely jsme z Arsenalny na stanici POSHTOVA PLOSCHA, kde je lanovka k chrámu sv. Michala. Lanovka stojí 8 UAH stejně jako metro.
...nejkrásnější stanice metra - Zlota Vrota
CHRÁM SV. MICHALA je nádherný a budí úžas i přes fakt, že byl ve třicátých letech 20. století zničen komunisty a současná podoba je rekonstrukcí z devadesátých let. Dále jsme se prošly asi 300 metrů rovně z areálu chrámu sv. Michala k CHRÁM SV. SOFIE. Chrám sv. Sofie je na seznamu UNESCO.
...Chrám Sv. Michala
Za celý tento den jsme nejen nachodily mrak kilometrů, ale hlavně jsme viděly spoustu neuvěřitelných míst, díky nimž si dovolím říct jedno - Kyjev, resp. Ukrajina, stojí za návštěvu! Nejhlubší metro na světě, socha vyšší jak Socha Svobody, přesto ne úplně profláklá, cesta k poznání skutečného hladomoru nebo prosté a čisté náměstí plné těžké všudypřítomné vůně květů. Nábřeží Dněpru ochladí uprostřed rozpáleného dne, kopa památek uspokojí i náročného turistu a místní ceny potěší snad úplně každého. Kyjev rozhodně nestojí v pozadí žádné evropské metropole a už vůbec si nezaslouží jistý despekt, se kterým jsem na něj donedávna možná trošku nahlížela i já..
...pobřeží Dněpru
Den č. 3 - ČERNOBYL - PRIPJAŤ
...na depresivní černobílý Černobyl zapomeňte..
..Pripjať ČERNOBYL. Toto slovo zná snad každé malé dítě, což je jedině dobře. Náš trip jsme shodou náhod načasovaly zrovna do doby, kdy na HBO valí nový pětidílný seriál se stejnojmenným názvem a jak se zdá, je Černobyl vážně v "kurzu". Jakkoliv prapodivně to zní..
Jediný důvod tohoto ukrajinského tripu byl Černobyl, ale když se za třemi dny zpět ohlédnu, mnohem víc mě zde zasáhl samotný Kyjev.
Zpátky k Černobylu. Můj důvod, proč mě toto místo svým způsobem fascinovalo a lákalo už několik let zpátky, je emotionplace. Místo našlapané emocemi. I když mám samozřejmě ráda krásné pláže, výhledy do tyrkysového modra, spoustu zvířátek, nádherné a starobylé památky,… ze všeho nejvíc mě obvykle zasáhnou právě takováto místa. Pomníky lidského selhání, zkázy a hrůzy. Nejsem masochista, to vůbec! Jen si právě zde nejvíc uvědomím ohromnou a ohromující sílu člověka, kterou v sobě dokáže v těch nejhorších chvílích vydolovat a taky sílu lidskosti, s jejíž pomocí se všechna tato ponurá místa vypořádala. Místa, které mají svoji děsivou a temnou historii, jsou pro mě tedy paradoxně něčím, co mě dobije. Jsou pro mě silnější než knížky pana Čapka, a ty mi teda dávaly sakra zabrat! Jsou zdviženým prstem, varováním, ale především zamyšlením se nejen nad sebou, ale taky nad životem v tom našem společenství vůbec. Porce emocí, která vás prostě vychýlí a obvykle i v pokoře ke všemu, co je kolem vás, zase narovná. Vzpomínám si na Válku s mloky nebo 451 stupňů Fahrenheita od pana Bradburyho. Když jsem ty knihy četla, běhal mi mráz po zádech a dva dny jsem pak nemohla ani mluvit. Tak moc mě to vzalo. Otřáslo to mnou. Vůbec nemluvím o Sophiině volbě nebo Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou. Na těhle knížkách jsem vyrůstala a do dnes jsou pro mě tou nejcennější výchovou. Kdykoli slyším slovo Černobyl, cítím to stejné. Asi proto, že nejde o žádné sci-fi, ale o něco, co se skutečně stalo. Právě tady, na těchto mementech hrůzy mě to obvykle nejvíce zasáhne. Moje srdce se rozbuší, usínám pak několik dní neklidným spánkem a přemýšlím nad všemi coby kdyby… Nad životem svým, nad věcmi, které třeba zrovna teď prožívám jako zásadní a přitom to jsou naprosté banality, na které si za rok ani nevzpomenu. Přemýšlím pak ale i nad tím, jak mohu svůj život plnohodnotně a co nejkvalitněji a nejlépe žít, protože o nic jiného přece v životě nejde. A tohle si tu uvědomím nejvíc. Navíc, tváří v tvář historii, právě tady vidím to zásadní - já tu šanci mám. Narozdíl od všech, kteří nepřežili třeba havárii Černobylu, kteří nepřežili druhou světovou válku, kteří nepřežili vlnu tsunami… A přesně tato místa jsou ty, o kterých mluvím. Ta, která mnou hodně silně otřásla na jednu stranu, ale na druhou se mi paradoxně přes všechnu tu hrůzu navždy vryla do srdce.. Na všechny tady myslím..
Všechna výše popsaná místa, a určitě i Černobyl, všechno by podle mě mělo být povinnými školními výlety našich dětí. Někdy přemýšlím, jak jiná by nám teď vyrůstala mladá generace, kdyby dnešní děti místo na výměnné pobyty za desetitisíce do Anglie jezdily třeba zrovna sem. Nechci být moralista ani skeptik, ale myslím, že takovýto “výlet do minulosti” by jim dal mnohem víc než všechny výměnné a jazykové pobyty dohromady. Dal by jim totiž to nejcennější, co se v době formování osobnosti dát vůbec dá. Dál by jim naplno prožít pocit POKORY.
Černobyl - největší jaderná havárie v dějinách lidstva…
Plán sovětů byl jasný. Vybudovat největší jadernou elektrárnu na světě. Její jméno bylo Černobyl..
Černobyl kdysi...
Stavba elektrárny začala v roce 1970 a spolu s ní bylo postaveno i satelitní městečko Pripjať. Bylo plánováno postavit celkem 12 reaktorů, kompletně se ale dostavěli pouze čtyři. V době havárie byly další dva reaktory rozestavěné. K havárii samotné došlo v noci z pětadvacátého na 26. dubna roku 1986. Tehdy probíhal zdánlivě běžný test 4. reaktoru. To, že během tohoto testu nebyl v elektrárně přítomen ani ředitel dokazuje, o jak rutinní a bezvýznamnou zkoušku tehdy šlo. Opak byl ale pravdou. Vinou řady faktorů, smutných faktorů, se odehrála jedna z největších katastrof historie lidstva. Díky výbuchu Černobylu zemřel nespočet osob. Je obtížné přesně určit počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu. Odhady se pohybují od 31 zemřelých (přímo při havárii) až po bezmála milion. Radioaktivita totiž nezabíjela jenom bezprostředně během havárie. Vraždila ještě dlouho poté. Tiše a nenápadně.
Těch faktorů, které způsobily vznik černobylské tragédie, bylo víc. Hlavní byl určitě ve špatné konstrukci reaktorů a nedostatečně vyškoleném personálu. Pracovníci vůbec netušili, že se reaktor v krizových situacích začne přehřívat. Když se to v ten osudný večer stalo, obsluha zareagovala zmáčknutím špatného tlačítka. Místo toho, aby se přehřívání zastavilo, jejich krok vedl k ještě většímu přehřívání reaktoru. No a výsledek je známý. Masivní výbuch, který byl tak silný, že prorazil 2000 tun těžké víko reaktoru a do vzduchu se začala šířit radioaktivita. Ta byla několikanásobně větší, než při výbuchy bomby v Hirošimě. Dalším faktorem byl celkový postoj bolševika. Prostě režim, kterej nepřipouštěl chyby a už vůbec ne v takovémto rozsahu. To, že vedení elektrárny, potažmo komunistický výbor v Pripjati, ale i papaláši v Moskvě situaci podhodnocovali a vůbec nepřipouštěli možnost tak fatálního selhání je strašidelné, mnohem horší je ale to, že když si skutečný rozsah havárie uvědomili, stále pro ně bylo důležitější zametat pod koberec a tutlat než lidské životy. Nedávno jsem četla rozhovor s paní Drábovou, šéfkou Úřadu pro jadernou bezpečnost, a ona velice trefně k seriálu Černobyl řekla: "Není lehké se na to dívat, protože je to velmi dobře zpracované memento toho, co se stane, když o osudu začnou rozhodovat lidé, kteří kašlou na odborníky. Havarijní plány tehdy prakticky neexistovaly. Připustit, že by se něco takového mohlo stát v Sovětském svazu, se rovnalo svatokrádeži. Na co připravovat havarijní plány, když se nemůže nic stát?" A přesně to tady cítíte na každém kroku. Chyba systému. Podcenění, podhodnocení a samozřejmě režim, který gumoval lidem mozky z hlavy.
Přivolaní hasiči, kteří si mysleli, že hasí obyčejný požár a vůbec netušili, že do sebe dostávají plnou dávku radioaktivity. Během několika dnů jich v důsledku ozáření zemřelo 28..... Dozimetry s rozlišovací schopností do 3,9. Ďatlov a jeho přístup po výbuchu.... Úřady si vůbec rozsah této tragédie uvědomili velice pozdě. Až 36 hodin po havárii přijíždí do města Pripjať, které leží pouze 3 kilometry od reaktoru, několik autobusů připravených zahájit evakuaci města. Lidé dostali příslib, že se za pár dní vrátí domů. Nevrátili se už nikdy a bylo to 50 000 lidí. Informovanost v té době byla nulová. Nic, nula, zero! Lidé vůbec netušili, co se děje. Nejen že to nevěděli lidé v bezprostřední blízkosti reaktoru, tedy místa havárie, nevěděla to ani Evropa, svět. Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny včetně města Pripjať bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí! Budova reaktoru byla obestavěna železobetonovým sarkofágem, který má zamezit další kontaminaci okolního prostředí..
Dnes, třicet tři let po katastrofě, se město Pripjať stává svým způsobem "turistickou atrakcí". Lidé zde měli čas jen 2 hodiny na to, aby opustili své domovy. Návštěvníkům, jako jsme i my, se tak do očí vrývá obraz domů, domovů a míst, které byly opuštěné prakticky z minuty na minutu. Právě tento fakt je možná pro řadu lidí určitým hyenismem, ale ve skutečnosti to tak není. Naopak. Je potřeba tyhle místa vidět a naplno si uvědomit celou strašlivou historii. Někde jsem slyšela, že číst o Černobylu nebo vidět film je silné, ale přijet sem - to je nepopsatelné..
...Pripjať
Jsem v PRIPJATI. A popravdě? Není. Film i každý článek v novinách (a že jsem jich poslední měsíc četla!) byly opravdu emotivní rozbuška. V mojí hlavě je tedy Pripjať apokalyptické město, které je dnes sice hodnotami radioaktivity v normálních mezích, přesto se zde zastavil čas. Vlastně nezastavil. Umřel..
Ve skutečnosti ale stojím v zelení zarostlém nádherném městečku, kde je mi nějak ...divně hezky! Ano - bez obyvatel, ale rozhodně ne bez lidí a bez života. Minivany s turisty nejde ani spočítat, jedna skupina zakopává o druhou. My jsme měly štěstí na lidi, protože u všech v naší skupince byla cítit úcta k danému místu. Jasně, pár foto vzpomínek si udělá každý, ale nikdo u nás si nedělal smile-selfie u sarkofagu. Bohužel ne ve všech skupinách to tak bylo. Z Černobylu se stal bezesporu brutální bussinnes a seriál tomu “pomůže” ještě víc. Přestože už teď je to komerce, možná jsme to ještě chytly za pět dvanáct a jsme jednou z posledních skupin, co sem jela bez pořadníků a za celkem rozumnou cenu. Asi jako moje Kuba ještě za Fidela..
Koukám na místo, které jsem myslela, že mě úplně zlomí, na černobylský lunapark, a vážně necítím nic. Všude davy lidí, i přes ječící dozimetry (protože u kolotoče a autodromu je opravdu stonásobek radiace než jinde v zóně) lidi lezou kam se dá, jen aby si pořídili sebevíc crazy foto.
Když pominu toto, protože prostě každej máme právo odnést si odsud kolik chceme, pak moje jinak emotivně labilní srdce “brzdí” asi i roční doba v Pripjati. Je tu přenádherné jaro, teplotami léto. Nebe bez mráčku, neskutečné vedro (na pevnou obuv a kalhoty, které jsem od února neměla na sobě!!), všude neskutečných milion odstínů zelena a mezitím květy planých růží, pampelišek, heřmánku a ostatního, pro co mé nebotanické Já nemá jméno. Řeknu něco šíleného, ale JE TU KRÁSNĚ! ČAROKRÁSNĚ! A tak se dívám ještě jednou na vše kolem sebe trošku jiným úhlem. Můžu být zklamaná z NEemocí, protože cítit pietu v cirkusu opravdu nejde, a v kvetoucím ráji taky ne. Ale když se podívám znovu a v jiném úhlu, vidím vlastně neskutečný skanzen a současně ukázku síly života. Neskutečně obdivuhodný! A nejen života lidského.. Vidím jednak národ, který povstal z apokalypsy - nejen ti, kteří díky Černobylu přišli o život, ale i statisíce lidí, kteří bez možnosti výběru položili životy na likvidaci tohoto neštěstí a přesto o nich nikdo neví. Zlikvidovali radioaktivitu, postříleli všechnu kontaminovanou zvěř, vybudovali sarkofágy, zabetonovali lesy a vše zežehlé, vyčistili 30 km v bezprostřední blízkosti elektrárny. Lidí, díky nimž dnes, po 33 letech, chodím v zóně a “prostě” nemám strach. Taky ale vidím kmeny stromů, silných a neskutečně zelených, které vyrostly na místech, kde byl život zničen, zalit betonem. Po výbuchu a likvidaci tu dnes všechno žije. A jak! Žádné mrtvé město!! Je až neuvěřitelné, jak se příroda dokáže probít k životu i na takovémto místě! Nikdo jí nepomáhá. To ona sama tady bují v každé skulince a to naprosto nekoordinovaně, bez zásahu, bez chemie, bez péče. Kmeny si hledají cestu vzhůru skrz domy a suť. Pro někoho možná opuštěné město, pro mě neskutečný skanzen toho, co příroda dokáže, nestojí-li proti ní její největší nepřítel. Člověk. A možná proto je tu tak hezky..
BALÍČEK ČERNOBYL
Tento výlet jsem koupila od společnosti CHERNOBYLwel.come. Je nutné jej rezervovat nejméně 14 dní dopředu - doba nezbytná na vyřízení všech povolení potřebných ke vstupu do zóny. To je to, co za vás agentura vyřídí. Pokud výlet plánujete, najděte si na webu tuto společnost - vřele doporučuji. Stačí jim napsat e-mail s požadovaným termínem a počtem osob a pak už komunikujete v ČJ e-mailem. Po potvrzení počtu osob a v našem případě vyžádání si českého průvodce, zaplatíte 20 % z ceny. Zaplatila jsem převodem na účet, poplatek za platbu v eurech je skoro 200,- Kč! Hnus!! :) Poté Vám přijde několik e-mailů - nic složitého. V jednom musíte vstoupit do registrace a vyplnit údaje o osobách - jméno, datum narození, adresa, e-mail, telefonní číslo a číslo pasu! Další e-mail je potvrzení s instrukcemi, kde přesně budete vyzvednuti.
Potvrzení vypadá takto:
Date of tour:1.6.2019
Pick up time:7:30 AM (Ukrainian time)
Team:BETA EN (CZ/SK int)
Pick-up place:(In front of KFC on Vokhzal– Kiev Main Train Station)
Useful contacts + map:Link
I hope you are already looking forward to your tour! :)
V sobotu 1/6 (Den dětí ) jsme čekaly v Kyjevě u KFC na stanici metra Vokhzal, což je současně to místo, kde vás po příletu vyklopí Skybus a kde na něj při odletu zase nasednete. V domluvený čas chodí kolem KFC místní průvodci a nahánějí svoje skupinky do minivanů. V létě okamžitě poznáte, kdo se cpe v KFC a kdo čeká - kdo čeká, má přes tropické ranní teploty na sobě dlouhé gatě a dlouhé rukávy.. Mějte s sebou pas - ten budete potřebovat. Jinak krom láhve s pitím a repelentu nepotřebujete skoro nic. Je podmínka mít dlouhé oblečení, což je v létě opravdu peklo... Nicméně se v zóně od minulého týdne zpřísnily kontroly (prý o 200 %), takže prostě musíte.
...místo srazu
Nasedly jsme do minivanu Beta spolu se skupinkou pěti přiopilých Švédů a pár Čechy. Průvodkyně byla Ukrajinka, ale mluvila slušně slovensky. Určitě by nějakého nadšence a historika informacemi neuspokojila (i na mě věděla málo a neřekla mi za celou dobu nic nového), ale byla krásná a milá a snažila se, abychom si ten den užili, což se počítá! Už jsme kámošky na facebooku. Švédové měli svoji průvodkyni Laru, ta mluvila anglicky a byla služebně starší než naše Viktorie. Obě byly prima. Po cestě nám pustili film o havárii, který měl asi hodinu a půl a byl opravdu super. Mrak informací.
Po vjezdu do zóny (30 km od elektrárny) nastane masakr. Všechny vany a busy se sjedou na parkovišti před závorami a začne bitka průvodců o co nejrychlejší vjezd do zóny. I tak to trvalo skoro hodinu. Kontrola všech pasů, obdrželi jsme povolení ke vstupu a dozimetr na krk, který jsme při opuštění zóny odevzdávali. Nevím, k čemu to bylo, když jsme celá skupina dali naše dozimetry do ruky průvodkyni a ta je kamsi švihla na hromadu (nikdo je nekontroloval a pokud, tak už jsme srkaly víno na Mejdanu)...
...pas a vyplněný dotazník - nutnost před vstupem do zóny
V buse jsme dostaly ještě jeden další příruční dozimetr na skupinku a tím jsme měřili průběžně dávky radiace. To bylo zajímavý. V buse 0,15, při průjezdu červeným lesem okolo 23,0. V zóně jsou hot spoty, kde je radiace obrovská - průvodkyně vám je ukáže a vy po přiložení dozimetru uslyšíte děsnej hukot. Třeba u kolotoče ukázal dozimetr hodnotu 250!
Zpátky k úvodu - "co s sebou". Pojedete-li jaro/léto, repelent je nutnost. Možná i něco na hlavu, protože jste celý den na slunku a stín se tam hledá opravdu těžko...S tím souvisí i litr nebo dva vody. Všechny svoje "co kdyby" krámy si můžete nechat v autě, nejdelší pobyt mimo auto je v Pripjati a řidič vaše nepotřebné věci ohlídá. Doporučované náhradní boty jsou naprostý nesmysl. Jak jsem říkala - dozimetr nikdo nekontroloval.
Vyjely jsme ráno v 7.30 a do Kyjeva jsme se vrátily okolo půl osmé večer... Po cestě jsme měly ještě několik zastávek... městečko Černobyl, pomník hasičů, vojáků, lékařů a všech, kteří na likvidaci participovali...
...dozimetr, který máte po celou dobu na krku
...příruční dozimetr v autobuse
...hodnota při průjezdu Červeným lesem
...hot spot u kolotoče
Hodně lidí se ptá na diskuzích k Černobylu, zda je možné chodit v Pripjati do budov. Takže - je to zakázané, hlavně kvůli nestabilní statice budov. Ale v praxi se tam dostanete. Stejně jako my. Byly jsme v jakési bytovce a v divadle. Průvodkyně moc dobře ví, že tam chce každej "účastník zájezdu" a chtějí dobré recenze. Takže se snaží najít moment, kdy vás někam pustí. Musí to být ale chvíle, kdy v dohledu není jiná skupinka. Oni vedou konkurenční válku a když jeden průvodce nachytá jiného v budově se skupinou - tak ho vyfotí a danej průvodce může přijít o licenci. Takže i když nesmí - pustí vás, ale hlídají, takže když dají pokyn, abyste vylezli z baráku, poslechněte okamžitě. Jinak k samotnému vstupu do budov...mazec. Úplně jiný vjem než z venku. Děsivý....
No a to nejdivnější z tripu? Série pár fotografií, které jsem z celé skupinky měla jen já a u kterých se mi nechce zdát, že jde o optiku foťáku a lom světla, protože se mi to zatím nikdy nikde nestalo a po opuštění Pripjati už také ne.... Prý je to město duchů, říkala naše průvodkyně... Já na tyhle kecy moc nevěřím, ale ty fotky byly divný. Taky je pravda, že se mi tam strašně divně dýchalo, že mě tam pokousalo snad milion komárů a ostatní skoro nic a že mi každej štípanec, i bez škrabání, začal krvácet. Taky jsem slyšela v bytovce, kam jsme mohli vlézt, hrát rádio....Ale to byl možná úpal.
Den č. 3 - RADAR DUGA, ELEKTRÁRNA ČERNOBYL
Další z míst, které jsme v rámci černobylské prohlídky mohly vidět. Byla to druhá zastávka po městě Pripjať. Pro mě osobně byl radar neuvěřitelný zážitek. Stát pod takovým kovovým kolosem je něco naprosto nepopsatelného. Vůbec nechápu, jak se mohlo něco takového postavit! Taky fungovat, a to tak, že o tom celý svět nevěděl. Rusové tvrdili, že se jedná o dětský tábor…
...radar Duga
DUGA..
V lesích asi 10 kilometrů směrem na jih od černobylské jaderné elektrárny je přísně střežený objekt jménem Černobyl 2, nazývaný jako Radar Duga. Je to jedna ze 3 sovětských radarových stanic se systémem včasné detekce útoku balistických střel. S výstavbou stanice Duga se začalo v roce 1970. Součástí bylo také blízké městečko pro posádku radaru a rodiny, které tvořilo kolem 1000 lidí. Kovová konstrukce radaru se skládá ze dvou částí - nízkofrekvenční antény s výškou až 150 m a délkou téměř 500 m a vysokofrekvenčních antény s výškou 100 m a délku 250 m. Právě proto, že radar potřeboval pro svou funkci příkon neuvěřitelných 10 MW, byl situována v sousedství černobylské jaderné elektrárny. Ta byla budována souběžně, protože téměř 30 % energie bylo určeno právě pro radar Duga. Podle některých zdrojů dosáhli náklady na vybudování radarů výši 7 milionů sovětských rublů. Černobylská elektrárna stála zhruba polovinu této částky. Během zkušebního provozu radaru byl zjištěn problém s rušivými frekvencemi - radar totiž rušil rádiové frekvence mimo sovětský svaz a tento charakteristický zvuk byl v zemích na západě přezdíván jako ruský datel.
...radar Duga
Po černobylské havárii byla činnost radaru taktéž přerušena. Některé důležité a nákladné části systému byly demontovány a přestěhovány do obdobného zařízení na Amuru. Nyní je areál radaru Duga opuštěn a ponechán stejnému osudu jako ostatní objekty v zakázané černobylské oblasti.
Poslední zastávkou černobylské cesty byla samotná elektrárna. Zde jsme byly na obědě, v místní kantýně, kde se stravují i zaměstnanci elektrárny. I když jaderná elektrárna Černobyl není v provozu, nejde ji ale vypnout jako vysavač. Neustále zde pracuje zhruba 2000 lidí. Proto zde funguje jak kantýna, tak vlastně normální běžný pracovní provoz. Oběd byla prima závodka, která ve mě opět vyvolala vzpomínku na dětství a obědy na ZŠ Tupolevova. V kantýně mě překvapilo jediné - víc turistů jak zaměstnanců..
Po obědě jsme konečně viděly to, o čem mluvila průvodkyně na začátku cesty – místní psy. Jsou neuvěřitelně hodní a čekají před jídelnou na turisty, kteří se s nimi podělí o zbytky oběda. Musím říct, že jsem v sobě chvilku musela překonávat vnitřní boj, zda pejska pohladit… Jednak je nehladil nikdo, ale taky jsme byly několikrát upozorněny, že se v zóně nesmíme ničeho dotýkat, odkládat věci, opírat se o cokoli, cokoliv nám upadne – máme nechat ležet na zemi… Člověk je z toho trošku zblbnutej.. Každopádně když se na vás podívají oči toho psa (a jste magor jako já), neodoláte. Takže nechyběla troška canisterapie na závěr dne…
Po obědě jsme objely minivanem všechny reaktory. Zastavily jsme až u 4. reaktoru, který je obklopen již druhým sarkofágem. Už si přesně nepamatuju, kolik milionů nebo miliard zakrytí 4. reaktoru a celé černobylské zkázy stalo, ale byla to darda! Stojíme u něj, u betonové masy, všude klid a ticho. Azurové nebe, krásná vyhlídka do všech světových stran a člověk ani nemůže uvěřit, že je na místě, kde se před 33 lety stala taková hrůza... Zvláštní atmosféra tohoto místa se popsat vážně nedá. Jediný rušivý element v tomto pomníku lidské urputnosti při snaze přežít jsou zde minivany a turisté, jako jsme my. Tady nejvíc na mě Černobyl dolehl… A napříč vší té estrádě kolem - od magnetek v minivanu od průvodkyně, přes nastrojené cvičky v oknech, které by po 33 letech rozhodně nevypadaly tak jak dnes, přes lidi, co si dělají selfíčka u sarkofágu...jsem opravdu ze srdce ráda za možnost podívat se tváří tvář minulosti.
...4. reaktor pod sarkofágem
Poslední zastávkou před odjezdem je současný Černobyl, malá vesnice s velkým jménem... Nechybí zastávka u pomníku všem hrdinům havárie - lékařům, hasičům a likvidátorům...
Den č. 4 - KYJEV, DŇEPR
Dnes jsme chtěly původně do Janukovyčovy vily, ale od tohoto plánu jsme nakonec ustoupily. Hlavně kvůli počasí... Bylo skoro třicet ve stínu a zastávka metra Hidropark kousek od Majdanu... Vyrazily jsme na chvíli do města. Jely jsme k muzeu Černobylu, které však bylo zavřené (ne + po zavřeno).
...Muzeum Černobylu v Kyjevě
Kousek od muzea bylo nádherné náměstí s obřím kolem a neuvěřitelně krásnou atmosférou. I zde jsme chvíli byly a pak už hurá na pláž.
Po procházce městem jsme vyjely metrem směr DNĚPR BEACH.. Je to stanice metra Hidropark. Zde vystoupíte a dav plážistů vás strhne na správnou cestu. Po cestě si kupte nějakou dobrotu, zmrzku a pití. Pláž je boží - krásnej písek a voda teplá. Rozhodně zde není chyba strávit i celý den! Okolo pláže jsou toalety, sprchy, převlékací kabiny, taky nápoje a třeba i venkovní posilovna! Pro nás to byl na závěr tripu zasloužený relax a teploty atakující 30 st. ve stínu ani nic jiného nepřipouštěly :)
...pláž u Dněpru
ROZPOČET
- kompletní náklady na 5 dní/4noci pobyt v Kyjevě:
Letenka Bratislava - Kyjev - Bratislava: 1 390 Kč
Doprava po městě - metro, lanovka, bus z/na letiště: 280,Kč
Ubytování 4 noci/osoba: 1 300 Kč
Vstupy - muzeu hladomoru: 30 Kč
Jídlo, pití: 1 200 Kč
+ celodenní výlet do Černobylu: 109 euro
Celkem 4 200,- Kč za 5 dní/4 noci Kyjev trip osoba + 2834,- Kč ČENOBYL DAY.
ZÁVĚREM?
Co mě v Kyjevě dostalo nejvíc? Těch věcí byla celá řada a postupně jsem je zde i popsala… Určitě to byla neuvěřitelná gigantická socha Matky Vlasti, pod kterou si člověk přijde malinkatý, na druhou stranu neskutečně velký, když dokáže něco takového vytvořit. Určitě všechny přenádherné kostely a chrámy, taky stadion Dynamo Kyjev, který byl jedním z mých velkých cílů. Nepopsatelně emotivní a dojemné místo je muzeum hladomoru, které by měl navštívit opravdu každý.. Celý Černobylský výlet, i přes všechen ten byznys a komerci, která je v zóně cítit na každém kroku, byl také nezapomenutelný. Stát v Pripjati, u sarkofágu čtvrtého reaktoru nebo pod gigantickým radarem Duga - to je vážně Něco Něco. Vzala mě ale i čistota města - jednoduše prostá krása, kterou budu mít taky dlouho v paměti. Velký zážitek je místní metro, které se pyšní nejen nejhlubší stanicí Arsenalna, ale vůbec všemi zastávkami, které jsou překrásné, plné mozaiek a zdobení, starodávných lustrů a ještě je zde všudypřítomný zvuk jakéhosi klepání. Doteď nevím, co znamená, ale kdykoliv něco podobného uslyším, vzpomenu si na kyjevské metro. Tím ze všeho nejvíc jsou pro mě ale místní lidé. Ať už tím, čeho jsem si všimla hned první den cestou z letiště – jak jsou k sobě hodní, umí si dávat najevo úctu a lásku, jak si přes veškerou bídu a chudobu kupují květiny… Jsou ale úžasný po všech stránkách. Všimly jsme si, že i když mají v Kyjevě internet za pár korun, lidé (i mladí!) v metru a na veřejných místech nesedí a nekoukaj do telefonu, ale mluví spolu. V restauracích tady jídlo jí a přitom si vykládají, nikdo nedrží v ruce telefon, nepíše, nefotí. Drží jen příbory a hovor s osobou proti sobě.. Tady na Ukrajině spolu lidi pořád ještě komunikují. Kdykoli vás někdo vidí bloudit nebo něco hledat v mapě, okamžitě nabídne pomoc a radu. Lidi jsou zde totiž vnímavý a pozorný. Možná je to tím, že nehledí do telefonu, ale přímo před sebe… Nesčetněkrát tady zachytíte úsměv, který vám někdo jenom tak pošle. Pokud ano - pošlete ho zpět, vrátí se vám tisíckrát a ještě dlouho bude rezonovat vaším já. Lidé zde žijí své skutečné životy, ne ty imaginární a virtuální. Na nic si nehrají. Chvilkama mi to tady připadalo jak před 4 roky na Kubě. Zakonzervovaný skanzen mého dětství, tedy doby bez internetu a sociálních sítí, které možná lidi od sebe víc vzdalují než k sobě přibližují.. Pro mě byla Ukrajina návrat v čase do dětství, do doby, kdy pro mě tím nejvíc bylo trávit čas s kamarády venku. Doma si povídat, nahlas snít a třeba i jezdit rukou po mapách a po globusu a plánovat, co všechno jednou uvidím…
Tady v Kyjevě se díváte na lidi a vidíte nejen lidi bdělé, vnímající vše kolem sebe, ale taky neuvěřitelnou soudržnost a sílu rodin. Ať už na náměstí Majdan, kde každý večer do noci tráví lidé s dětmi volný čas, vidíte to ale i v obyčejném metru. Přelidněném, hlava na hlavě, bojíte se, že jestli vagón prudce zastaví, spadnete, protože se nemáte čeho držet… A pak vás paralyzuje pohled na tátu s dvěma kluky. Taky jsou uvězněni v hloučku lidí a nemají se čeho držet… Rádoby nestabilní. Přitom ale stabilnější než socha Matky Vlasti. Drží se totiž jeden druhého. Byl to pro mě asi ten nejkrásnější a nejvíc srdcervoucí výjev za celé 4 ukrajinské dny. Starší brácha starostlivě objímá mladšího kolem ramen, tatínek se stejnou starostlivostí a láskou drží kolem ramen oba kluky. Všichni se na sebe smějí. Tolik lásky, péče o druhé, úcty k druhým a pokory může být v takovém malinkatém lidském trojúhelníku! A přesně tohle je pro mě Ukrajina a už navždycky bude. Krásní lidi, krásní na duši, a krásně člověku, když to vidí...
Comments