SOFIE za KAČKU

Do Sofie bych asi nikoho nelákala, ale zlákají-li vás levné letenky, tak vězte, že budete mít na dosah úžasné hory. Ty člověku vezmou dech, zklidní tep a donutí vás i na Sofii vzpomínat s láskou ..

TERMÍN:

listopad 2019

PROČ SOFIE?

Hlavním důvodem byl naordinovaný klid a odpočinek..

I já jsem si řekla (a také na to nalákala svého parťáka na cestu), že je na čase jednu cestu zvolnit tempo a jet někam opravdu jen na relax “otočku”. A aby byla fakt jistota, tj. aby nebyl prostor na nějaké mé obvyklé plánování a itineráře, tak fakt jen na těch 48 hodin i s cestou. Nejlépe tedy do nějaké né moc vzdálené metropole, tam se ubytovat v centru a vlastně jen “víkendovat” mezi ubytkem a památkami a sem tam nějaká ta “za Kačku” gastronomie. Prostě nabrat trochu sil.

S tímto plánem jsem koukla na "své" oblíbené nízkonákladovky a byla to láska na první pohled. Letenky z Bratislavy za 9,9 € v jednom směru, cesta tam v pátek večer po práci a návrat v neděli večer, tedy bez jediného dne dovolené, taky tepleji než doma (byť jen o dva stupně) a ještě jsem tam nebyla. Sofie! ODPOČINKOVÁ SOFIE

...jenže pak jsem viděla TU FOTKU....

...STOBSKI PIRAMIDI....

SOFIE

Sofie je hlavní město Bulharska, to vím i bez googlu. Taky vím, kde Bulharsko leží - aby ne, Sozopol je pro mě jedno z nezapomenutelných, tehdy ještě CK-dovolených míst.

Co mě TEĎ v Sofii ohromilo jako první, a to i vprostřed noci, to jsou neuvěřitelně široké bulváry. V centru města je samozřejmě i řada významných a krásných památek, ale za bílého dne zde na vás okamžitě dýchne především duch komunismu. Všechny bytové domy kolem hlavní silnice, ale i v historickém centru města, jsou opravdu pomníkem socialismu. Do jednoho. Je zde cítit chudoba na každém kroku, a to jsme v hlavním městě. Co potom bulharské vesnice.. Krom zmíněných nádherných bulvárů, památek a kontrastujících socialistických objektů, jsou zde i krásné a upravené parky, tržnice se vším možným a co mě překvapilo - nepřeberné množství restaurací a barů. Můžete zde sedět a kochat se ruchem tohoto města, pohledem na socialistickou "architekturu" nebo jen městský život, můžete mlaskat nad nějakou dobrotou a nasávat neuvěřitelný kontrast města a ještě jste v zemi, kde se zas až tak nemusíte ohlížet na každou položku, protože je tady ještě pořád o něco levněji než doma.

Pokud bych měla město nějak charakterizovat, tak vedle hlavních památek je Sofie především městem bídy a chudoby. Tomu u mě dominuje vjem naprosto zanedbaného města, které se zastavilo v čase. Vypadá to tady hůř jak někde po válce. Jedna věc je chudoba, se kterou zde asi jen tak něco neudělají a která je prostě během na dlouhou trať, druhou věcí je přístup obyvatel. Všechny domy jsou vybydlené, zdevastované, neskutečné ruiny. I náš pražský Karlín nebo brněnský Cejl je proti tomu Pařížská ulice.. Není zde ani náznak snahy o nějaké zlepšení, opravu, revitalizaci… nebo alespoň úklid kolem domu. První den mi to nepřišlo tak hrozné (asi proto, že jsme hned ráno z města vypadli a vrátili se večer :D ), jako den druhý, kdy jsme městem procházeli křížem krážem a taky jsme opustili nejužší kružnici historického centra. Právě cesta na Ústřední hřbitov města Sofie byla pro mě naprostým otočením ve vnímání této metropole. Do té doby jsem se snažila hledat to pozitivní a pěkné, i když toho je zde opravdu jenom poskrovnu. Proč si kazit náladu hledáním chyb, když na všem je vždy i hezký úhel pohledu. Jenže i přes můj nekonečný pozitivní přístup, na hřbitově se to zlomilo. Pořád jsem místní lidi a vůbec kulturu a mentalitu zde tak nějak omlouvala, po vkročení na hřbitov už to ale nejde. Totální zmar! I díky němu a vůbec všemu, co jsem zde za dva dny viděla, mohu říct jediné. Smutnější a depresivnější město než Sofii jsem ještě neviděla. Ponuré, špinavé, zchátralé a zanedbané. Každého nadšence, který stejně jako já s úsměvem na tváři a nostalgickou vzpomínkou kvituje socialistické stavby a retro výjevy z minulosti s nadšením, to zde určitě na chvilku nadchne. Připadáte si tady jako po otočení prstenem Arabely s návratem 30 let zpátky. Už jen síťovky na nákup, pivo v zelených a hnědých láhvích a ocet ve skleněné vrátné láhvi a jsem zpátky v Letňanech v roce 1986 :) V podstatě na každém kroku zakopnete o něco, co vám zde připomene éru socialismu u nás. Jedna věc je ale sem tam okem o něco takového zavadit a druhá je v něčem takovém žít dennodenně. V součtu se zanedbalostí města, kterou bych pochopila v Asii, ale ne u člena Evropské unie, smutný. V centru města bordel a špína, odpadky, vajgly,.. Na periferii ještě hůř. To, že si lidé tak nějak nezkrášlují svoje vlastní domy a příbytky, to je jedna věc, zde ale ani veřejné prostranství a objekty nejsou nijak obhospodařovány. Všechno tak nějak chátrá a podléhá zubu času bez jakéhokoliv zásahu nebo péče. Vůbec nejstrašnějším místem uvědomění si úpadku téhle země je právě zmíněný ústřední hřbitov. Kdysi jsem někde četla, že podle toho, jak se národ staví ke svým mrtvým, poznáme inteligenci a úroveň dané země. Pokud je to tak, pak je Bulharsko úplný dno. Když k tomu přičtu pocit ne úplně stoprocentního bezpečí (respektive strachu stát po setmění na ulici, a to vlastně už na letišti po vykročení z letištní haly), je to tu docela drsná divočina. Osobně bych nikomu ze svého blízkého okolí výlet do Sofie nedoporučila.

Sofie má strategicky výbornou polohu - leží v průsečíku nejdůležitějších spojnic Balkánu. Právě tudy kdysi procházely cesty od Černého moře k Jadranu, od Egejského moře k Dunaji a z Istanbulu do Vídně, a díky tomu získávalo město více a více na oblibě jak u obchodníků, tak i u cestujících, kteří tomuto místu přišli jednoduše na chuť. Co je ale pro dnešního turistu (pro mě jednoznačně) tím nejvíc krásným a přitažlivým na Sofii (pro mě jediným přitažlivým zde), to je skutečnost, že je toto hlavní město v bezprostřední blízkosti obklopeno horami. A jakými horami! Jsou to Stara planina, Sredne gory a pohoří Rila. Tím vůbec nejbližším samotnému městu je však pohoří Vitoša, vzdálené od Sofie co by kamenem dohodil, která městu tvoří dokonale fotogenickou a impozantní kulisu. Právě Vitošu je možné vidět na konci místních bulvárů a lze se sem dostat i během “normálního” jednodenního výletu ze Sofie. Právě blízkost hor dává Sofii všechny cenné plusové body. Za mě jediné plusové, které bych k tomuto městu přiřadila.

LETENKY DO SOFIE

Tentokrát jsem kupovala přes http://www.wizzair.com. Cena zpáteční letenky z Bratislavy do bulharské Sofie byla za 595,- Kč osoba. Odlet v pátek před 22 hodinou večerní, přílet zpátky kolem 21 hodiny v neděli. Bez jediného dne dovolené. Samozřejmost pro tuto cenu je nezbytné členství ve Wizz klubu, to se ale vyplatí už s nákupem druhé letenky.

LETIŠTĚ SOFIE

Malé letiště se dvěma terminály. Ty jsou od sebe vzdálené dle dostupných informací před mou cestou asi 750 metrů.. Terminál 1 slouží pouze nízkonákladovkám, tedy i nám ✌️, terminál 2 všem ostatním. Doprava mezi terminály je zdarma a tento spoj jezdí každou čtvrthodinu mezi 5:00 a 23:00 hodinou. Využijete to v případě, že na letiště přijedete metrem nebo pokud přiletíte na T1 a zamluvíte-li si auto na T2. Jinak metro zastavuje pouze u terminálu 2. Úsek mezi T1 a T2 se dá jít (dle průvodců), ten necelý kilometr (dle průvodců) i pěšky po vyznačeném chodníku (dle průvodců). Osobně to nedoporučuji, zejména v noci ne. Jednak to není necelý kilometr, ale štreka jako hrom, taky jsem nikde z auta neviděla žádný chodník a hlavně - sofijské letiště v noci je místo, kde byste nechtěli stát ani minutu navíc, to vám garantuju a o procházce do neznáma mimo alespoň známky civilizace, o tom ani nemluvím.

Od terminálu 2 jezdí do centra Sofie metro modré linky číslo M1 a autobus 84. Od terminálu 1 pak jede jen autobus linky 84. Blbé je, že MHD od obou terminálů jezdí jen od 5:00 do půlnoci, takže když přiletíte po půlnoci jako my, máte možnost jen taxi nebo letištní transfer z ubytování. A nebo - pokud těsně před cestou změníte od základu plán a místo relax víkendu plánujete "na dřeň cestu" - můžete si půjčit auto! Jen bacha na přílet na T1 a po půlnoci otevřené půjčovny jen na T2.

Metro do centra (přestupní stanice Serdika) - jede asi 20 minut, interval je do deseti minut, autobus 84: jezdí do centra na ulici Generála Gurka, cesta trvá 40 minut a autobusy jedou každých cca 20 minut.

Jízdné je jednotné pro všechny typy dopravy: lístek na 30 minut stojí 1,60 BGN (cca 21 Kč), celodenní pak 4,00 BGN (cca 54 Kč).

DOPRAVA V SOFII

Síť MHD je kvalitní - metro i autobusy vás zavezou všude. Jízdné je jednotné pro všechny typy dopravy: lístek na 30 minut stojí 1,60 lv (cca 22 Kč), celodenní pak 4,00 lv (cca 54 Kč). Jízdenky je možné koupit v automatu, který je na letišti i ve větších stanicích autobusů. Lze platit jak hotově, taky kartou. Ne však ve všech automatech. Někde je pouze platba v hotovosti. Co mě překvapilo byla skutečnost , že si nemůžete koupit několik jízdenek zaráz. Každou jednotlivou jízdenku musíte zaplatit zvlášť .. Dále se jízdenky dají koupit ve stáncích na to určených, viz. foto.

Já se rozhodla pro půjčení auta a musím přiznat - bylo to první mé půjčení auta v životě. A protože je to poprvé, dám tomu vlastní odstavec!

MÉ PRVNÍ PŮJČENÍ AUTA V ZAHRANIČÍ..

Musím říct, že už jsem si říkala nějakou dobu, že bych se měla v tomto směru posunout vpřed, ale nebyl nikdy startovací důvod. Když jsem jela někam, kde bylo půjčení auta nutnost, jela se mnou kamarádka s kreditkou a zkušeností v zápůjčce, která si tuto část příprav na cestu vzala na starost. Jinými slovy - dělba práce. Já řešila vše ostatní (letenky, ubytování, itinerář), ona auto. Půjčení auta vždycky dopadlo nějakým větším či menším průserem, který nás ještě víc semknul.. Ať už pokutou z Nice dva měsíce po návratu, hledáním našeho zaparkovaného auta v Malaze, protože jsme si od auta žádný doklad nevzaly a nepamatovaly si krom místa zaparkování nejen značku, ale ani barvu auta. V Rumunsku nás měla čekat autopůjčovna na letišti, místo toho byla někde úplně mimo město, jindy zase kamarádka zamluvila auto, zaplatila svou kreditkou a uvedla jiného řidiče než sebe, čímž to vše propadlo (nepřečetla si podmínky) a nebo šetření na plné pojistce v Miláně a následně smyšlené závady.. Díky tomu všemu jsem si prošla už opravdu každou patálií, tedy i jakýmsi školením “na co si dát pozor” a jsem tedy asi i připravena zkusit to sama. Na ostro. No a protože jsem tušila, že mě to už brzo čeká - ten malý krok pro lidstvo, ale velký pro člověka jménem Kateřina - vyřídila jsem si nedávno kreditku! Ve svých letech ‼️- první, což je mazec! Už mi půjčení auta nic nebrání, protože kupodivu i řidičák mám! To, že propadlej, zjišťuji až v půjčovně v Sofii.. Další jobovka do sbírky a ponaučení - zkontrolovat platnost dokladů před cestou. Jasně, nemusela jsem to zmiňovat, protože to přímo nahrává všem hnidopichům, kteří čekají na každou záminku ke kritice. Na druhou stranu - já mám komentáře pod cestopisy moc ráda. Všechny. Naštěstí to zde dobře dopadlo - příplatek 5€ za druhého řidiče, který měl nejen ŘP, ale měl jej i platný. Velké štěstí jsme měli, to by v Itálii neprošlo. Jinak, kdo se kreditky taky bojíte jako tmy pod postelí (nevíte vlastně čeho, ale určitě něčeho strašného), vězte, že i lehký “autista” jako já si na kreditku zvykne obratem. Zejména v předvýplatním termínu se s ní dají dělat doslova zázraky (třeba koupit letenky do Petrohradu). Taky mi po pár cestách s používáním karty v zahraničí přišlo na můj účet zničehonic 300 Kč a já zjistila, že z každé platby v zahraničí ( = všechny moje platby) dostávám 1 % zpět. No boží! Pro drtivou většinu lidí zde na CL, travel specialistů, nic wau, pro mě - objevení nové planety (nebo nové nízkonákladovky). Zpátky k tomu autu. Jedno jsem už teda na tu kouzelnou kartičku zamluvila dříve (na Islandu - tam to BEZ auta prostě nejde), ale cesta mě tam teprv čeká. Takže žádná kompletní zkušenost zatím neproběhla. Až nyní. Říkala jsem si, že zkusit to na jeden jediný den, je přijatelné riziko, protože když se něco vysere, přijdu o 320 Kč. Nebudu vymejšlet žádné blbosti a koukám na stránky Rentalcars. Už mám nějaké zkušenosti a něco načteno, takže vím, co v ceně je a co tam NENÍ. Pojistku navíc v ceně trojnásobné ( na den 1020 Kč!!), co je půjčení auta, neberu. I když se zde názory různí, já vím, že i když ji tady zaplatím, TAM mi budou přesvědčivě tvrdit, že tato pojistka neznamená plné krytí a že pokud jej chci, což chci, musím si zaplatit i tu jejich (tedy DRUHOU). V tom případě jsou jedna pojistka navíc peníze vyhozené z okna. Beru teda bez plného pojištění za zmíněnou cenu 320 Kč na jeden den. Ještě než auto rezervuji na stránkách Rentalcars, volám na jejich bezplatnou (česky hovořící) tel. linku, zda mi mohou zjistit, jestli ta moje autopůjčovna funguje v Sofii opravdu nonstop (přiletím po půlnoci a už se mi párkrát stalo, že bylo v půjčovně zavřeno...). To, že si auto zamluvíte na hodinu svého příletu a jde to – třeba po půlnoci – vůbec neznamená, že má daná půjčovna takto otevírací dobu nastavenou. Je potřeba si to vždycky ověřit. Tyhle informace si samozřejmě mohu najít na internetu sama, ale protože třeba v Rumunsku jsme ověřili otvírací dobu na internetu a skutečnost byla jiná, využívám před cestou prověření ze strany společnosti, u které auto rezervuji a vybírám. Věřím, že telefonický rozhovor má větší váhu než informace na webu. U Rentalcaru mi poradí, ať auto hned nerezeruji, ale auto si jen uložím na později, čímž se mi přidělí referenční číslo a oni už mohu do dané půjčovny zavolat za mě. Dřív to z jejich strany nejde. Jak říkají, tak dělám a za půl hodiny mám telefonicky potvrzeno, že moje vybraná půjčovna má otevřeno 24/7 a těší se na mě. Potvrzuji až nyní závazně rezervaci auta, proběhne okamžité strhnutí 320 Kč ( což je zmíněná sazba ze jeden den půjčení auta v Sofii) a já mám pocit, jak ten, kdo první stoupl na měsíc! Samozřejmě je to teď 50/50. Ještě přebrat auto, ujet s ním mých 300 plánovaných kilometrů a vrátit je v pořádku. Každopádně skok do vody je za mnou a teď už se nechám nést proudem.

Přílet po půlnoci a cena letištního transferu z ubytka - 15 euro - byla pro volbu půjčení auta na den rozhodující. Za transfer do města bychom dali skoro 400 Kč, auto na den vyšlo na 320 Kč. K této částce je samozřejmě nutné přičíst i náklady na pojistku, kterou jsem si vyřizovala na místě. Nakonec jsem udělala opravdu dobře, protože na místě plné krytí vyšlo na 20 €, tedy 520 Kč, což je přesně polovina toho, co bych zaplatila z domu a zde by mi to vůbec k ničemu nebylo. I tuto skutečnost jsme si zde měli možnost při návratu auta ověřit, když slečně přebírající auto “s plným krytím” řekli, že bez jejich pojistky má spoluúčast 600 €.. Ještě musím k výdajům za auto přičíst i pohonné hmoty, ale i když to celé sečtu a vydělím počtem pasažérů, pořád to vyjde levněji než transfer z letiště taxíkem a náklady na MHDčko na můj plánovaný výlet. Navíc k tomu komfort v podobě “být pánem svého času”. Jak jsem popsala výše, u přebírání vozu samozřejmě nechybělo pár adrenalinových chvilek. Tou první bylo zjištění, že je autopůjčovna na jiném terminálu, než na tom, kde jsme o půlnoci přistáli. Přesun jsme nakonec vyřešili taxíkem, jiná možnost nebyla. Vyšel na 10 leva, tedy 130 Kč, tedy 75 Kč na osobu. Další drobnou komplikací bylo to, že u stánku mojí autopůjčovny nikdo nebyl. Naštěstí jsem se uklidnila, protože zatímco ostatní jiné autopůjčovny zely prázdnotou se vším všudy, u mé byl zaplý počítač a na stole papíry. Byla tam také vizitka, takže jsem se i já, NEangličtinář, odhodlala k telefonátu. Zde bych chtěla potvrdit to, co už jsem několikrát zmínila. I když se člověk angličtinu nikdy neučil, čím víc cestuje a používat ji tak nějak musí, stává se pasivním angličtinářem. Sice bych nikomu nepřála, aby ten můj telefonát slyšel, ale domluvili jsme se 1A. Pán na druhém konci telefonu slíbil příjezd do 5 minut a jak řekl, tak se i stalo. Poslední adrenalinový moment byl ve chvíli, kdy právě tento pán zjistil, že mám propadlý řidičák. Školácká chyba! Možná bych to sem ani neměla psát, protože to samozřejmě vyvolá vlnu kritiky. Nicméně jsme jenom lidé a já jsem ráda, že to zjistil on a ne policejní kontrola někde na silnici. Taky to může pomoct někomu jinému- třeba tím, že na platnost svých dokladů ze zvědavosti koukne. Pro mě z toho plyne ponaučení, že si musím před každou cestou doklady opravdu kontrolovat. Pas je samozřejmost, k tomu vás donutí check-in letenky, ale ruku na srdce - kdo se koukne na řidičák? Já už od teď vždy. Naštěstí jsme měli opravdu dobrý den, protože pán z autopůjčovny okamžitě navrhl, abychom připlatili 5 € za druhého řidiče a využili platný řidičský průkaz mého parťáka. Jsem nadšená, protože vím, že tohle udělat nemusel a klidně mohl celou smlouvu za nedodržení podmínek zrušit. Ostatně něco podobného se nám stalo v Itálii, kde jsme dobrý den rozhodně neměli.. Všechno dobře dopadlo, podepisujeme smlouvu, já platím 25 € za plnou pojistku a řidiče navíc a za ani ne 15 min. nasedáme do úplně nového citroena C3. Auto malé, ale šikovné. Fotíme stav paliva, protože je jej jen něco málo nad jednou třetinou nádrže a jak přebíráme, tak jej i vrátíme. I když máme plné krytí, přesto zkontrolujeme stav vozu. Všechno v pořádku. Podepíšeme předání vozu, nasedneme do auta a vyrážíme vstříc našemu ubytování v centru. Což je cca 15 minut jízdy od letiště. Pokračování auto story u dne 1.

..vyfotit Citroena tak, aby vypadal jako land rover, to umím jen já

MĚNA V SOFII

Měna v Bulharsku: bulharský lev BGN:

1 BGN (bulharský lev) = 13,037 Kč

Jsme tu na 44 hodin, ubytování mám zaplacené dopředu, benzín a většinu dalšího budu platit "kouzelnou kratičkou" (na kterou mi banka za odměnu z každé transakce 1 % vrátí), od dědy jsem před cestou dostala 20 leva, které mu zbyly z jeho poslední bulharské rekreace, takže neměním vůbec nic. Každopádně, pokud si budete chtít vyměnit peníze, po půlnoci už na letišti nevyměníte nic. Stejně tak o víkendu po 17:00 hodině mají všechny směnárny zavřeno. Což je dost zajímavé, s tím jsem se také ještě na žádném letišti nesetkala... Už jsem tu nic neměnila, dvacet leva pokrylo veřejné wc, vstupné a jednu luxusní pouliční pizzu pro dvě osoby! Děda je Bůh , vlastně mi tu Sofii skoro zaplatil.

UBYTOVÁNÍ V SOFII

Jako vždy, i v tomto případě jsem ubytování zamlouvala přes booking. Zadávací kritéria vycházela z původního RELAX plánu.. Jelikož jsem se poslední dobou zamilovala do apartmánů, tedy vlastního bytu a kopy soukromí, hledala jsem především toto. Také jsem chtěla bydlet v centru, protože ceny v Bulharsku to umožňují. Ostatně budeme zde jen na skok, tak ať si to hlavní město užijeme i večer. No a jelikož jsme měli přílet po půlnoci, zaujala mě i možnost letištního transferu. Obvykle ji nevyužívám, je to samozřejmě dražší než MHD, ale po půlnoci se v Sofii stejně jinak než taxikem z letiště nedostanete a alespoň se cestou seznámím s naším bytným. Navíc vím, že nebudu nikde v taxiku bloudit po městě a hledat adresu, jako třeba naposledy na Maltě. Volila jsem taky poměr cena - výkon a vybrala ubytování přímo v historickém centru, na snad nejznámější ulici Vitosha.

A realita?

Tak v prvé řadě letištní transfer nevyužiju. Naopak možnost parkování, která obvykle (a Sofie není vyjimka) v centru není, bych uvítala. Nicméně je to krásný apartmán! Vlastně spíš Hobitov. Nic tu ale nechybí! Kdo četl můj poslední cestopis z Lotyšska a rozvahu nad tím, jak úžasné to musí být v podkroví a na půdách starých domů, ten pochopí, jaké jsem prožila "Vánoce" při vstupu do našeho ubytování zde, v Sofii. Nejen, že máme byt na nejhlavnějším bulváru z celé metropole, ale jdeme po schodech starodávného domu až do nejvyššího patra. Míjíme jednotlivé dveře v různých poschodí, docela normální bytové dveře, až vyjdeme do nejvyššího patra. Je to jednoznačně podkroví! Najednou totiž vidíme dveře úplně jiného charakteru než ty v patrech níže. Jsou to dveře jakoby na půdu. Uvědomím si, že ten byt byl už na bookingu inzerován jako podkrovní a že tady, za těmi dveřmi, uvidím něco, o čem jsem minulou cestu snila. Je tohle vůbec možný?!

Navíc máme před vchodem na půdu lapače zlých duchů, boží!

Odemykám dveře, je hrubo po půlnoci, všude tma… Rozsvítíme světlo a opravdu – jsme na starodávné půdě! Jsou zde troje dveře a jedny z nich jsou do našeho království. Musím říct, že na toto ubytování asi do smrti nezapomenu. Nejenom tím, že hledat jej nad ránem v bulharských nočních ulicí byl adrenalin na druhou, ale také tím, co všechno lze vtěsnat na cca 10 m². Opravdu tady vůbec nic nechybí! Dokonalý Hobitov! Jen mám chvilinku pocit, že i průměrný Hobit by zde měl malou klaustrofobii... Má to tu svoje naprosto specifické kouzlo. Teď to nemyslím vůbec ironicky, jsem nadšená! Když pominu všechno ostatní, tak hlavně proto, že to, o čem jsem minulý týden snila, se mi tak brzo splnilo. Minulý víkend sním o tom, jaké to musí být - být na staré půdě starého domu, a dnes - po týdnu!! - zde bydlím. Přijde mi to jako zázrak.... I v tom minimalistickém prostoru se zde našel prostor na mini kuchyňku se vším potřebným, lednici, samozřejmě wifi, vlastní mini koupelna s WC a hyg. potřebami, ... To vše za 310 Kč /osoba/ noc. Ubytování vřele doporučuji!

Bydlela jsem zde: Vitosha Boulevard - Attic Studio.

Těšila jsem se na to, jak mě v podkroví se střešním oknem nad postelí bude budit sluníčko, ale ani měsíček díky časovému plánu nebyl špatnej.

První noc jsme spánek zahájili ve 4 ráno, přičemž budíček byl v 6:30, tedy 2,5 hodinky spánku. Druhej den o hodinu víc.. Vlastně mě napadlo, že jsme se na to ubytko mohli úplně vykašlat a těch pár hodin rovnou přespat v autě. I tam by nás vzbudil měsíček a velikostně by to nebyl taky velký rozdíl. Ale jinak to tu, v nezapomenutelném bulharském Hobitovu, bylo boží. Bytnej prima a nechal nás využívat apartmán až do večerního nedělního odletu.

JÍDLO A SOFIE

Vodka & džus, ananasový. Od teď tomu říkáme Ruská Piňa Colada. Potom káva na tisíc způsobů a pizza. Nic jiného jsme zde opravdu nezvládli, nebyl na to prostě čas. Jedlo se za pochodu. Prostě relax víkend jak v Hotelu Thermal v Karlovejch Varech.

ITINERÁŘ:

DEN č. 1 - přílet po půlnoci...

I když je toto den číslo jedna našeho veeletu, v podstatě celý jsme jej strávili “doma”… Cesta z Brna do Bratislavy byla tentokrát místo zelené flotily autem (kvůli nočnímu nedělnímu příletu a pondělnímu vstávání do práce vyhodnoceno jako nejlepší řešení). Parkování “za Kačku” u Ikey, 80 % parkovacích míst bylo volných v den příjezdu i odjezdu a abyste neřekli, koupila jsem si v Ikea bezedný hrníček kávy, dýňovou polívku, salát a dvojku vína (tak mě napadlo, že je strašná škoda, že ještě nevymysleli bezednou skleničku vína), tudíž jsem tam coby zákazník parkovala zcela regulerně. Přesun na letiště v Blavě s platnou jízdenkou MHD (koupeno dopředu v automatu na letištní zastávce při posledním příletu do Bratislavy) a konečně i odlet z Bratislavy kolem 22 hodiny večer. Do Sofie jsme přilétli 25 min. po půlnoci, tedy až v sobotu. Je zde oproti ČR hodinový posun času vpřed, jinak let trval hodinu a půl čistého letového času.

O půlnoci se z letiště nedá dostat jinak než taxíkem, tak jsem při finálním plánování tohoto výletu s přihlédnutím k ceně taxíků nebo letištního transferu z ubytování a plánu na první den, vyhodnotila jako nejlepší a vlastně ve výsledku i nejlevnější a nejkomfortnější variantu - půjčit si auto. Půjčení auta bez kompletního pojištění na den je záležitostí 320 Kč. Značka ideál, protože jedna cesta z letiště do centra by nás stála skoro stejnou částku. Takto budeme mít auto k dispozici nejen na transfer z letiště, ale i na celý sobotní den, kdy je v plánu výlet mimo město. Auto jsem půjčila tři dny dopředu přes Rentalcars, konkrétně u SURPRICE. Otevřeno mají 24/7, a to přímo na letišti. Osobně doporučuji, jednak vše proběhlo bez problému, taky byli víc než vstřícní, když nemuseli a díky telefonátu po příletu mohu garantovat, že umí skvěle anglicky.

Půjčujeme auto a přesunujeme se do centra Sofie, což je cca 15 minut jízdy od letiště. Na něco je ten noční přílet dobrý – ulice zejí prázdnotou. Můžeme se tedy seznámit s jízdními vlastnostmi nového vozu, ale i s metropolí, a to vše bez zbytečného stresu za hustého provozu. Najít ubytování nakonec nebyla úplná legrace, protože jiné místo nám našli Google mapy a jiné Apple mapy. Když říkám jiné, tak v podstatě úplně jiný konec města.. I když nedám na Google mapy dopustit, v případě ubytování na bookingu (nechápu proč?!) - vždycky správně navedou Apple mapy, zatímco Google mapy často chybují. Jsou skoro 2 hod. ráno a my jsme v cíli. Parkujeme nakonec v historickém centru, i když mi bytnej dopředu řekl, že není kde a že musíme zastavit v podstatě za městem. Místo zde je, lze zde parkovat, a to od 20 do 7.30 ráno. Tou dobou, od kdy musí být centrum bez osobních aut, budeme ale dávno na cestě do hor.

Následuje ubytování, fofr spánek a ráno celodenní výlet s návratem auta do 22 hodin (pořád jeden den půjčení) na letišti, a to tak, abychom se z letiště do ubytka dostali prostřednictvím MHD (jede jen do 23 h). Výhodou auta je flexibilita, hromada ušetřeného času, v tomto případě i peněz. Nevýhoda je nejistota, že vám něco z kreditky nestrhnou po návratu a nebude vás čekat nějaký administrativní boj a hlavně to, že jeden člen posádky prostě nemůže pít... Asi nikoho nepřekvapí, že já svůj díl práce odvedla půjčením vozu, takže i když jsem uvedená jako řidič, řídit jsem stejně neměla v plánu a ten propadlej řidičák to jen potvrdil.. Mimochodem, pokud si půjčíte auto na své jméno a řídí jiný člověk, kterého při půjčení neuvedete jako dalšího řidiče – samozřejmě s příplatkem – není to protizákonné. Je to problém pouze v situaci, kdy nastane nějaká nehoda a poškození vozu.

DEN č. 2

Když jsem si koupila letenky do Sofie a na Googlu zjistila, že mi na toto město stačí jeden den, bylo rozhodnuto, pokračovat v itineráři obdobném jako u posledních cest. To znamená, dva dny přidělené této destinaci rozdělit. Ten první den, kdy je více energie a nemusíme hlídat čas návratu, věnovat výletu za město a den druhý věnovat městu samotnému.

Chvíli mi zabralo pátrání po tom, co je od hlavního města Bulharska v dostupné vzdálenosti. Možností je celá řada, důležité je skloubit jak časovou náročnost cesty, délku denního světla, tak i počasí. V létě by se toho dalo vidět určitě víc, v zimě bude limitace hlavně u horských oblastí… I tak, přes všechnu nepřístupnost terénu a hrozící zimu, nejvíc za srdce mně vzalo pohoří Rila. Mimo hor s vyhlídkou na neuvěřitelně nádherná jezera – ta teda vážně za den nezvládnem - je zde i neuvěřitelně krásný klášter. I v jeho případě stačilo vidět pár fotografií a bylo rozhodnuto. No a hlavně bulharské pyramidy. Sem pojedeme za každou cenu!

...pohoří Rila

POHOŘÍ RILA - SEVEN RILA LAKES, RILSKI MONASTIR

Tato oblast, pohoří Rila, je dokonalé místo pro jednodenní výlet ze Sofie. V létě :D Vzdálenost od Sofie je zhruba 90 kilometrů, podle map 2 h jízdy. Samozřejmě za předpokladu, že máte k dispozici auto. Nejste tak vázáni na autobusové spoje a váš čas není nijak omezený. Navíc se díky autu dostanete rychle ledaskam. Pohoří Rila nabízí hned několik zajímavosti. Pro mě asi nejvíc je Rilski Monastir, jeden z nejvyhlášenějších chrámů v Bulharsku vůbec. Musím říct, že úplně stejně za srdce mě vzal i pohledy na Sedm rilských jezer (Seven Rila Lakes). No a aby toho nebylo málo, také jsem vyčetla, že jsou v této oblasti horké bazény s minerální vodou, kamenné útvary tvaru pyramid a nebo muzeum kovošrotu… Tady nemůžu chybět.

Začnu tím, co se nám vidět nepodařilo… I když teda – přiblížili jsme se opravdu hodně. Jsou to Rilská jezera a vyhlídka na ně. Už když jsem hledala informace na internetu a zjistila jsem, že z místa, kam lze nejvýše zaparkovat auto, je to k vyhlídce 3 hod. pěší chůze v jednom směru, bylo jasné, že to opravdu není dosažitelný cíl. Nicméně jsme si řekli, že pokud čas dovolí, alespoň k té chatě, u které je možné auto zaparkovat, vyjedeme. Jednak tím zmapujeme terén, ale hlavně – třeba budeme mít štěstí a uvidíme nějaká panoramata už cestou sem. Bylo to dobré rozhodnutí. Po sjezdu z hlavní cesty nastalo prudké stoupání. Přesto se nemusíte bát, i s citroenem jsme to vyjeli úplně v pohodě. Cesta je v top stavu. Jenom do kopce a občas serpentiny. Přesně jak jsem říkala, cestou jsme viděli takové vyhlídky, na které dlouho nezapomeneme. Taky díky tomu vím , že pokud se levné letenky do Sofie objeví i v letních měsících, přesto, že do města jako takového se už nikdy vrátit nechci, kvůli tomuto místu bych je klidně koupila. Jinými slovy – jsem si jistá, že tady nejsem naposledy. Příště ale vyzvedneme auto na letišti, Sofii objedeme obloukem a už jen hory. Hlavně ty s vyhlídkou na sedm rilských jezer..

...cesta k jezerům

SEDM JEZER RILY

Tato jezera jsou přirozeně vytvořená ledovcová jezera a je jich, jak je z názvu patrné, sedm. Jsou pojmenována podle svých charakteristických rysů, obvykle podle tvaru. První se jmenuje Salzata ( slza) díky neuvěřitelně čisté vodě, která umožňuje vidět opravdu do hloubky. Druhé nese název Okoto (oko) - důvodem je oválný tvar připomínající lidské oko. Třetí jezero se jmenuje Babreka (ledvina) a je opět pojmenované podle svého tvaru. Čtvrté jezero má název Bliznaka (dvojče) a skládá se s vnitřního a vnějšího dvojčete, které jsou spojené. Páté jezero se jmenuje Trilistinka (trojlístek). Šesté jezero je Ribnoto (rybí jezero) a je vůbec nejhlubším ze všech. Sedmé jezero se jmenuje Dolnoto ezero (dolní jezero), a to proto, že je položeno nejníže ze všech jezer. Mám nastudování. Tak dobře, doufala jsem, že je uvidím..

Cesta k jezerům:

1/ autobusem:

Z hlavního autobusového nádraží v Sofii odjíždí autobus každých 60 min. do stanice Dupnitsa. Ze stanice Dupnitsa jede autobus – přímý spoj – každých 30 min. do města Sapareva Banya. Odtud jezdí kyvadlová doprava na Pionerskou chatu a zpět.

2/ autem:

Autem se jede ze Sofie do městečka Sapareva Banya k místu Pionerska chlata. Odtud se dá vydat přímo k jezerům.

Ať už se k jezerům dostanete autem nebo autobusem, vždy skončíte na stejném místě – Pionerska chata. Ta je výchozím bodem k vrcholu hory a k vyhlídce na jezera. Z vrcholu hory jsou prý jezera jako na dlani. K cestě od chaty po vrchol můžete využít lanovku, díky níž jste na vrcholku hory zhruba za 20 min. Cena lanovky je 10 leva jedním směrem, koupíte-li zpáteční, pak 18 leva. Lanovka funguje pouze do 16:30 odpoledne. Další možností, zejména v případě, že lanovka není v provozu, je trek, tedy pěkně po švech. Pěší cesta od této chaty až k jezerům trvá zhruba 3 hod..Dalším bodem po Pionerske chatě je chata Rilska jezera, kde vás, pokud se chcete vydat kolem jezer, čeká další cesta, a to zhruba 4 až 5 hod. dlouhá tůra. K chatě se můžete také nechat svést čtyřkolkou, což je služba, kterou zde nabízí místní naháněči a není jednak legální a už vůbec není šetrná k místnímu životnímu prostředí. Ať už se z první chaty na druhou přesunete jakkoliv, odměnou je určitě boží podívaná na jezera.. Cesta kolem nich sice trvá 3 a půl až 5 hod., ale určitě není podmínkou a nutností. Kor v zimě. Za tu námahu vyškrabat se k vyhlídce stojí určitě i "jen" pohled na sedm jezer..

Jinak cestu k těmto jezerům nabízejí i místní cestovní kanceláře. Pak už se jedná o balíček na míru, který určitě není za kačku. Více jsem se k této variantě nepokoušela ani zjistit. Ale jako možnost to určitě je.

...cesta k Pionerske chatě

A o jakou vyhlídku jsme to teda přišli?

...tak někdy příště no

SAPAREVA BANYA

Ať už pojedete k rilským jezerům jakoukoliv cestou a jakýmkoliv způsobem, vždy pojedete přes toto městečko. Zastávka tady je nevyhnutelná. Sapareva Banya je totiž město s nejteplejším pramenem minerální vody v Bulharsku , konkrétně 103° C! Současně se jedná také o aktivní lázeňské centrum s koupalištěm s minerální vodou pod širým nebem. Jsou zde k dispozici různé procedury ošetření těla, masáže, tedy Aquapark Kotwata, který byl renovován a nyní funguje každý den. Aquapark nabízí jednak SPA centrum, dále vnitřní bazén a venkovní bazény. Jsou zde i dětské bazény, dětské hřiště s pískovištěm, lezecká stěna… Samozřejmě restaurace. Za těch ujetých 300 km musím říct, že to byla nejvíce civilizovaná vesnice/ městečko. Dokonce ani domy zde nebyly nijak zchátralé, ale pěkně opravené, s hroznovým vínem před vchodem... No a pro mě jenom utvrzení, že to jde když se chce...

RILA MONASTIR (KLÁŠTER RILA)

Tento klášter je jedním z nejnavštěvovanějších a nejkrásnějších klášterů celého Bulharska a další důvod proč jsem trvala na půjčení auta. Tohle místo musíme vidět!

..Rila Monastir

Je to také jedno z devíti míst, které v Bulharsku získalo statut světového dědictví UNESCO. Klášter pochází z 10. století a byl několikrát zničen a přestavěn. Na zhruba 8800 m² je k vidění klášterní komplex - celkem 24 m dlouhé kamenné zdi, také věž, hlavní kostel – Kostel zrození Panny Marie, a řada dalšího. Jsou zde expozice různých rukopisů a starých tištěných děl. Klášter je otevřený denně od 7 do 20 hod. Věž je otevřená pouze od června do konce září. Také se o klášteru tvrdí, že je to vůbec nejpůsobivější klášter na celém Balkánském poloostrově. Pod to se musím osobně podepsat. Je umístěn v horském údolí, ukrytý mezi lesy a horami a vypadá jak z pohádky (a nebo z románu Jméno růže).. už když jej vidím z parkoviště, žasnu... Ani ne tak samotným klášterem, jako nad dominantní horou coby kulisou tohoto kláštera. Ta se nad ním tyčí ve vší majestátnosti a dodává výhledu na klášter opravdu dramatický nádech. Vstupujeme do prostor kláštera a moje žasnu se promění v jedno velké Wow. Navíc, přestože předpověď hlásila zataženou oblohu, tady svítí sluníčko. Opět mi to přijde jako malý zázrak. Procházím celým areálem a přemýšlím nad tím, kolik štěstí mě touto cestou potkalo. Taky nad tím, jestli je to všechno náhoda, nebo nade mnou někdo drží ochrannou ruku. Jinde by mě to asi nenapadlo, ale na této svaté půdě prostě takové myšlenky mám, a to opakuji - jsem zapřísáhlý ateista..

..první pohled na klášter

Kláštery celkově hrály v bulharských dějinách významnou roli. Uchovávali se zde dalším generacím totiž jak bulharské tradice, tak i jazyk. Během osmanské nadvlády v této zemi byly důležitým křesťanským centrem v zemi, která byla ovládána islámem.

Klášter Rila leží v nadmořské výšce 1147 m. Je ukrytý uprostřed lesů, což bylo v minulosti z bezpečnostních důvodů nutností. Zvenku je to úchvatná pevnost, a to zejména díky masivní obvodové zdi. Ihned po vstupu do kláštera jsou vidět několikaposchoďové arkády. Ty jsou v barvě bílé, červené a tmavě hnědé, tedy v barvách bulharského lidového kroje. Uprostřed dvora stojí klášterní kostel svaté Bohorodičky. Ten je zdobený jak zevnitř, tak i zvenku pestrobarevnými freskami. Toto místo je vyhledáváno i poutníky, protože je zde možné spatřit nejcenější místní relikvii. Tou je stříbrná schránka s levou rukou Ivana Rilského. Říká se, že tomu, kdo jen přičichne k vatě, v níž je světcova ruka bezpečně uložena, dostane se povznesení do vyššího stavu boží milosti.. Jako fronta tam byla jak v kostele v Jeruzalémě, ale my jsme si teda čichnout nešli. Tak nějak cítím, že by to od nás - ateistů - bylo divný. Každopádně v kostele panuje opravdu úžasná atmosféra a já si i přes všechnu svoji odtažitost k náboženským místům zase uvědomuju "zničehonic" hezký pocit. Klid. Je zde naprosto neuvěřitelný zlatý lustr, nic podobného jsem ještě nikde neviděla. Okolo kostela byla postavena 28 m vysoká Chrejlova věž s několika zvony uvnitř. Ta se dochovala jako jediná z původní klášterní stavby. Původní stavba byla v roce 1833 zničena velkým požárem a obnova kláštera byla tehdy vlasteneckou záležitostí, do které řada umělců nabídla své služby zcela zdarma. Takový bulharský národní obrození. V klášteře se nachází i velice cenná knihovna, dále kuchyně a cca dalších 300 místností, které sloužily pro potřeby mnichů. Jinak dnes je zde ubytovna, takže pokud si to naplánujete, můžete zde i přespat. Ceny jsem nezjišťovala, ale asi to nebude žádný balík. A musí to být super zážitek!

Cesta do kláštera:

1/ autobusem:

Do Rilského kláštera jezdí jen jeden veřejný autobus. Odjíždí v 10:20 od autobusového nádraží West (Ovcha Kupel). Můžete se tam dostat asi za 25 minut tramvají N5 hned za naším výchozím bodem u Justičního paláce. Autobus přijíždí kolem 13:00. Odjíždí do Sofie v 15:00 a je zpět ve městě kolem 17:30. Zpáteční jízdenka stojí 22 BGN (11 EUR) a koupíte ji od řidiče. Času na prohlídku ale sakra málo....

2/ autem:

Cesta z centra Sofie je zhruba 120 kilometrů dlouhá a trvá 2 až 3 hod. v závislosti na stavu cesty, počasí… Rozhodně to nejlepší způsob dopravy, protože po cestě můžete vidět spoustu zajímavých míst.

Za sebe musím říct, že splnění tohoto cíle daleko předčilo všechna očekávání, která jsem na Sofii měla....Přestože byl cíl 90 km od Sofie... Myslím, že právě díky tomuto místu budu i na ošklivou Sofii vzpomínat s úsměvem na tváři..

MUZEUM KOCHERINOVO (Bulharské muzeum šrotu vintage)

Tak třeba toto originální a netradiční muzeum najdete také cestou k rilskému klášteru, což je další argument, proč je auto nejlepší volbou. A mrak fotek je tu speciálně pro TY DVA, o nichž se zmíním v závěru...

..muzeum kovošrotu Kocherinovo

Do tohoto muzea se žádné oficiální vstupné neplatí. Jakmile přibrzdíte u brány, přijde k vám usměvavý pán, zřejmě majitel a ředitel muzea v jedné osobě, a ukáže vám pokladničku, do které můžete hodit jakoukoliv částku. Také vás vyzve, abyste si v klidu prohlídli vše, co vás zajímá.

Muzeum je soukromé a má otevřeno denně od 8 do 20 hodin. Muzeum je trošku nadnesený pojem.. Ve skutečnosti je to vesnický statek, hodně rozlehlý statek, se spoustou dvorků a hospodářských budov. Ty slouží jako dílna pro majitele, očividně kutila Tima z Kocherinova. Tipla bych, že muzeum založil nejak omylem. Prostě si jeden den doma uvědomil, že má na dvoře bordelu a harampádí, které už není schopen do konce života uklidit. Tak našel způsob, jak v něm žít a nemít výčitky. Viděli to asi sousedé, tak mu na tu jeho kovošrotovou hromadu přisypali i ze svých půd a dvorků. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Každopádně boží místo, kde budete bloudit klidně hodinu a po celou dobu budete mít na tváři přihlouplý úsměv (důvodem nebude domácí palírna, která na tomto dvorku taky nechybí a jejíž vůně se zde míchá s vůní vytečeného motorového oleje) a nad každou tou veteší budete taky nadšeně vykřikovat: "ježíš, tohle si pamatuju!!" Za mě obrovský palec hore, klidně bych to muzeum někdy ještě zopakovala. Ostatně - mají tam i nový model Škodovky, a ten se na náš trh teprve chystá..

..pětkový model přichází

K vidění jsou zde jak retro auta, motorky a hospodářské stroje, tak i třeba staré televizory, rádia, psací stroje, šicí stroje, fotografie Stalina, koňská sedla, plynovou masku a spousta dalších a dalších přístrojů a předmětů.

Taky se tu můžete převážit a přeměřit. Já se docela zděsila ...

STOBSKI PIRAMIDI

Tak i toto místo vidíme jen díky cestování autem a brzkému budíčku.

Cesta sem je totální retro, hlavně co se cesty a místních obydlí týká. Vesnice Stob je prostě konec světa...

..hlídač silnice

Nevím, zda víc nezapomenutelné budou kamenné útvary nebo místní domečky...

..Stob

Každopádně jsme projeli jak přes suť po cestě, tak jsme zdolali i průjezd obcí, aniž by nám někdo z místních bodl vidle do zad. Našli jsme vstup k území pyramid, a i přes ostrého hlídače na parkovišti jsme prošli vstupem. Byla to dost klika, protože o existenci platebních karet zde ještě nemají tušení, ale vstupné 2 leva prostě zaplatit musíte. Zde padnou poslední 4 leva od dědy a já mu za to budu do smrti vděčná.

...úžasnej kostelík u parkoviště

Malinkatou zmijí se nenecháme cestou vzhůru nijak odradit.. My, co jsme si ji spletli s ještěrkou, jsme v klidu...Ti, co identifikovali zmiji, už moc ne.

Stobski piramidi jsou chráněnou geologickou lokalitou a taky úžasným místem pro vyčištění hlavy. Základem těchto na pohled fascinujících kamenů jsou sedimenty, které se zde po staletí ukládají. Prazvláštní kameny se nachází u obce jménem Stob, díky níž mají (nečekaně) svoje jméno. Platí se zde symbolické vstupné, a to 2 leva (26 Kč).

Cesta od vstupného zabere skoro tři čtvrtě hodiny svižné chůze (pojem sprint rezolutně odmítám, byť někteří mají námitky). Informace na internetu působily, že je tato cesta jako milá podzimní vycházka. Ve skutečnosti jsme skoro na každém odpočívadle přemýšleli, zda dotyčný opravdu jen odpočívá, nebo je mrtvej. Když se ale vyhrabete až na vrchol - ten pohled za vstupné i resuscitaci asi tisícovky vašich dávno zaniklých svalů stojí! Barevná škála kamenných útvarů je od žluté až po tmavě hnědou, některé jsou ostré jako jehly, jiné kónické. Jsou vysoké až 12 m a často končí kamenným kloboukem, který brání další erozi. Ty, které tento klobouk nemají, dále erodují. Tady je vidět ve vší síle, jak je příroda mocná a co vše dokáže. Ráz krajiny se zde stále mění a jak si i já čím dál častěji opakuji, tady platí dvojnásob - co není dnes, možná už nikdy nebude. A nebo i “co je dnes, zítra možná nebude”.

...Stobski piramidi

„Děkuji osudu za to, že mě dovedl na kraji sil na kraj tohoto kráteru, protože právě zde mi došlo to, co Emilovi Zátopkovi už dávno: Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů, jestli chcete něco zažít, běžte maraton. NEMŮŽEŠ? PŘIDEJ! (pro mladší cover "Mirai" verze: Když nemůžeš, přidej víc!). A přesně to dělám. Maraton cest, maraton zážitků. O nic jiného v životě totiž nejde - jen nepromarnit čas, který nám byl vyměřen na NĚKDY, JEDNOU a AŽ. Tedy sestry NIKDY. Když už vážně nemám z čeho brát, a i mě se to děje!, přidám si. A tenhle pohled - to je pro mě nejen dávka nových sil, ale i olympijská medaile. Prostě DAR“

DEN č. 3 - SOFIE

Dnešní den patří Sofii. Na internetu jsem si dopředu vyčetla – a po dnešku musím potvrdit – památek zde není tolik, aby bylo nutné využívat MHDčko. Pokud ale budete chtít vidět co nejvíc, nejen úplné centrum, a necháte-li si také jen odletový den, jednu nebo dvě jízdy dáte rádi. V centru všude dojdete pěšky. Čechy tady mají docela rádi (í přes to, že s námi dnes hrajou fotbalový zápas), takže z atmosféry města díky přátelským pohledům získáte ještě víc. Jména míst kopíruju z google map, protože najít v Bulharsku konkrétní místa na mapě není úplně snadné, neznáte-li správné jméno v latince a neumíte-li azbuku.

• бул. „Витоша“, Sofia, Bulharsko (náš dům, náš hrad!)

• National Palace of Culture, National Culture Palace, Bulevard "Bulgaria", 1463 Ndk, Sofia, Bulharsko

• Borisova gradinaB, Sofia, Bulharsko

• Fotbalový stadion Vasil Levski

• Cathedral Saint Aleksandar Nevski, pl. "Sveti Aleksandar Nevski", 1000 Sofia Center, Sofia, Bulharsko

• President of Republic of Bulgaria, bul. Kniaz Aleksandar Dondukov 2 1000, 1000 Sofia Center, Sofia, Bulharsko

• Mešita Banja Baši, bulevard "Knyaginya Maria Luiza" 18, 1000 Sofia Center, Sofia, Bulharsko

• Ústřední hřbitov v Sofii

• ul. "Lachezar Stanchev" 7, 1756 g.k. Iztok, Sofia, Bulharsko

• Park "Kambanite", 1756 Sofia, Bulharsko

• Vitosha bulvár

MUZEUM SOCIALISTICKÉHO UMĚNÍ

Právě tuto zajímavou stavbu máme nejblíž našemu ubytování. Jedná se o poměrně nové muzeum, založené až v roce 1981... Tedy mladší jak já!!, což je dost mazec, když už i muzea jsou mladší. Aby toho retra nebylo málo, muzeum předvádí díla vytvořené v bulharském socialistickém období. Jsou zde jak díla místních malířů, tak i sochařů oné doby. Je zde vnitřní galerie i venkovní sochařský park. Právě zde je opravdu hodně exponátů, třeba červená hvězda, která kdysi zdobila ústředí socialistické strany v Sofii. Nechybí zde ani Stalin, slavný vůdce. Hlavním cílem tohoto muzea je ukázka socialistického realismu, tedy stylu, který oslavoval komunistické hodnoty. Je odsud báječný rozhled na celé město i na pohoří Vitoša a všechny schody okupuje místní mládež na skatech.

...National Palace of Culture

PARK BORISOVA GRADINA

Park leží v centru města, byl postaven v roce 1884 a je rozdělen na tři části. Každou část přitom navrhl jiný místní úspěšný zahradní architekt… Park zahrnuje řadu zelených ploch i vodní prvky. Dnes teda bez vody. Je zde i televizní věž Borisova Gradina, což je impozantní budova, která sloužila jako ústředí pro první bulharské televizní vysílání v roce 1959 a která je vidět ze všech koutů města.

FOTBALOVÝ STADION VASIL LEVSKI

Tak ten jsme do itinerář zařadili dodatečně. Důvodem bylo to, že zrovna DNES zde hrají kvalifikační zápas na Mistrovství Evropy 2020 s Bulharama NAŠI, Docela dobrá náhoda, když jsme zrovna zde. Ale ještě že jsme si vstupenky nekoupili. Kolem stadionu bylo mrtvo, hrálo se totiž z důvodu potrestání domácího klubu ze strany UEFA, a to domácím zápasem bez diváků. Bez našich diváků tedy taky. A stejně jsme prohráli.

...fotbalový stadion

KATEDRÁLA SV. ALEXANDRA NĚVSKÉHO

Jedna vůbec z nejznámějších památek tohoto města, která vznikla na počest ruského cara Alexandra II. Díky němu získalo Bulharsko svoji nezávislost, a to v roce 1878. Tato katedrála je ale i památkou 200 000 padlých vojáků, kteří bojovali za osvobození. Je postavena v novobyzantském stylu. Je to rozhodně jedna z nejfotografovanějších a nejznámějších budov celé Sofie. Rozhodně ji nemůžete minout, protože její nádherná pozlacená kupole svítí do všech stran. V podzemních kryptách tohoto chrámu je vzácná sbírka výtvarného umění. Před chrámem na náměstí je trh, kde lze koupit suvenýry.

...Katedrála sv. Alexandra Něvského

PREZIDENTSKÝ PALÁC

Prezidentský palác obklopuje rotundu svatého Jiřího ze 4. století. Pravidelně se před ním koná výměna stráží, což je opravdu zajímavá podívaná. Naproti je ministerská budova, která je také nádherná. Co je ale úplně nejvíc, to je bulvár mezi... Neskutečně obrovský a široký. Navíc - uprostřed bulváru v podzemí jsou archeologické vykopávky, které lze vidět skrz prosklené atrium nad zemí.

..Prezidentský palác, bulvár u Prezidenstkého paláce

...archeologické vykopávky

...ministerská budova

MEŠITA BANJA BAŠI

Další z úchvatných památek pochází ze 16. století a připomíná nadvládu Turků. Leží v centru Sofie, přesněji na bulváru kněžny Marie Luisy. Blízko ní je úžasná tržnice, která také stojí za návštěvu. Stejně tak jsou v blízkosti městské lázně, a i ty stojí za shlédnutí. Tato mešita se štíhlým minaretem je jediný funkční muslimský svatostánek v Sofii. Byla označována jako lázeňská mešita a je vůbec jednou z nejstarších mešit na celém Balkánském poloostrově. Její název je díky tomu, že byla původně součástí většího lázeňského komplexu. V mešitě na vás dýchne orientální atmosféra. Je zde obrovský červený koberec a nad hlavou kopule s průměrem 15 m.

...Mešita Banja Baši

BITAKA FLEA MARKET

Jedná se o největší bazar – bleší trh – v celé Sofii. Je zde celá řada zboží od fotoaparátů a technologií, přes hračky, hodinky, šperky, oblečení, staré fotografie, ale třeba i lyže a přeskáče. Celá řada prodejců zde má stánky, na kterých najdete opravdu všechno, co vás jenom napadne. Kdybych měla popsat sortiment, který je zde k vidění, byl by to nekonečný výčet. Jednodušší bude napsat, co zde nenajdete. Jsou to nové lesklé a nepoužité věci. Jinak opravdu všechno. Je hned vedle katedrály Alexandra N.

ÚSTŘEDNÍ HŘBITOV V SOFII

Takže když jsme neviděli hřbitov v Lotyšsku minulý víkend, tento si rozhodně nenechám ujít!

Vycházíme z centra města směrem na periferii a atmosféra skutečné Sofie by se dala krájet... Co dům, to perla... Vybrakované, zdevastované stavby, většina oken bez oken, všude bordel a tak nepřátelské výrazy ve tvářích místních, že zde byste nechtěli vypustit ani rotvajlera, natož třeba dvě holky na tripu... Google mapy nás vedou k železniční tratí a naznačují, že je hřbitov za ní... Naštěstí nacházíme podchod. Každopádně asi drážní domek u železniční trati, která buď UŽ nebo JEŠTĚ není funkční (teda vlak zde odstavený je, ale koleje jaksi chybí)- to je na pozadí temné oblohy opravdu jak výjev z hororu. Když k atmosféře přičtete nevraživé pohledy místních a fakt, že jste v podstatě odřízlí od civilizace - je to na skleničku Ruské Piňa colády... Na kuráž!

...cestou ke hřbitovu..

Ke hřbitovu jsme pod železnicí prošli podchodem (viz. foto výše) a musím říct, že jsem se ke kroku do podzemí v tomto místě opravdu odhodlávala pár minut. Vstup do tohoto podchodu i podchod samotný - za to bych měla dostat ne bobříka odvahy, ale rovnou nějaký řád míru. Dali jsme to, ale myslím, že moje tepová frekvence uháněla minimálně 150 úderovou rychlostí za minutu a moje svěrače měli co dělat, aby nepovolili.... Vidina toho, že to světlo na konci tunelu je Ústřední hřbitov se současným nástupem účinku ruské piňa colády působily až groteskně a pro mě to bude už navždy nejvíc moment, který se mi při slově SOFIE vybaví...

Ústřední hřbitov v Sofii je hlavním hřbitovem tohoto města. Je to místo odpočinku jak politiků, vojáků, různých celebrit, ale také obyčejných lidí. Hřbitov je obrovský a skládá se ze sekcí určených pro různá náboženství, mj. je zde i židovský hřbitov. Obsahuje hroby známých bulharských politiků, je zde nekropole pro zesnulé bulharské piloty a válečné hroby různých národů.. Získat nějaké podrobnější informace na internetu je takřka nemožné a neexistuje ani žádná podrobná mapa. Vstup na hřbitov je zdarma. Což je docela vtipná praktická informace...

A jak hřbitov vypadá? Je nepopsatelně a fotkami nezachytitelně zchátralý a zarostlý! Někde jsou zbytky chodníku, jinde chodníky žádné… Náhrobní kameny jsou značně poškozené, nakloněné nebo dokonce spadlé… Né některé, ale tak 90 % všech. Né staré náhrobky, ale náhrobky lidí zemřelých třeba letos... Ani kolumbárium na tom nebylo o moc lépe. Opravdu smutný pohled. Jak kdyby to zde poničila tlupa vandalů. Hroby jsou jeden na druhém, dostat se k nim musí být opravdu strašný. Nedůstojný. Pytle a igelitky plné bordelu, ale také láhví od vína a plechovek od piva, něco podobného i u samotných pomníků, odpadkové koše prázdné, ale odpadky naprosto všude... Do toho hřbitovem projíždějí auta a parkují si líně až u hrobů - to jsem ještě nikdy nikde neviděla... Pohřeb, resp. rakev, jede ve staré herce na "jedničku" a smuteční průvod jde za autem, přičemž polyká tuny černých plynných splodin... Myslím, že jsem v životě neviděla horší hřbitov - víc zchátralý a zdevastovaný. Přitom tady to není o penězích - o bídě a chudobě. Tady je to o mentalitě lidí. Právě tady přicházím o iluze a musím přiznat, že se slzama znechucení a zklamání odcházím pryč dřív, než najdu hřbitov letců. Ten má být prý upravený, a tedy důstojné místo jejich odpočinku. No nevěřím tomu a nemůžu zde být už ani o minutu déle. Všude leží psi, hlavně u vstupní brány, takže toto místo saturuje asi i sofijský psí útulek... Úplně apatický pohled těchto čtyřnohých chlupáčů celkový depresivní dojem jen umocňuje a já vím, že Sofii už nikdy více.

...Ústřední hřbitov Sofie

PARK KAMBANITE

Tento park se nachází nedaleko centra Sofie. Je to klidný komplex s velice zajímavou minulostí. Byl založeno v roce 1979 (hurá, starší než já), kdy OSN vyhlásila “mezinárodní rok dítěte”. K této akci se v srpnu roku 1979 v parku uskutečnil mezinárodní dětský umělecký festival, jehož cílem bylo shromáždit děti z celého světa. Akce se stala známou jako mezinárodní dětské shromáždění. Smyslem bylo vyzdvihnutí utrpení dětí po celém světě. V parku je pomník, který byl postaven za 30 dní a skládá se ze čtyř 37 metrů vysokých svislých stožárů a dvou vodorovných půlkruhů. V těch se nachází přesně 108 zvonů. Na vrcholu vysokého těla je koule, která symbolizuje planetu zemi se spirálově uspořádanými 7 zvony. Tyto zvony představují 7 kontinentů.

...park Kambanite

PODZEMNÍ KOSTELÍK SV. PETKY SAMARDŽIJSKÉ

Petka Samardžijská byla patronka sedlářů. Tento kostel pochází z konce 14. ho století. Důvodem toho, že je částečně podzemní, je to, že křesťanské kostely nesměly být v té době viditelnou součástí městského panoráma. V tomto případě se jedná o malou stavbu v samém centru Sofie, která byla částečně vybudována do země. Kostelík pochází z období osmanské okupace a byl postaven z darů regionálních mistrů sedlářů. Zadání bylo takové, že jeho výška nesměla přesáhnout výšku vojáka na koni. To asi sedí. Kostelík má půlkruhové klenby a jeho interiér zdobí fresky různých historických etap. Je přímo na stanici metra Serdica II a je od tud výhled jak na mešitu, tak i na bulvár s vykopávkami a Prezidentským palácem. Kostelík jako součást stanice metra vypadá opravdu krásně!

...Kostelík sv. Petky Samardžijské

VITOSHA BULVÁR

Jedná se o vůbec nejznámější ulici (bulvár) celé Sofie. Je to obdoba našeho Václaváku - tedy obchody, restaurace a pěkná pěší zóna. Nejkrásnější na tomto bulváru (krom našeho Hobitova v podkroví) je viditelné pohoří Vitosha na konci bulváru. Je neuvěřitelné, v jaké blízkosti hory od tohoto města jsou. Právě tato hora a neustále projíždějící retro tramvaje jsou ikonou města a obrázkem na většině pohlednic... Rozkládá se od náměstí sv. Nedelya až k jižnímu parku. Mezi významné budovy na bulváru patří Národní palác kultury a Palác soudů. Bulvár je pojmenován po pohoří Vitosha v těsném sousedství. Kdysi to byla neupravená ulice s nízkými jednopodlažními domy, ale v meziválečném období se změnila na impozantní obchodní ulici (byly postaveny mohutné veřejné budovy)..

...Bulvár Vitosha

SOFIE...

No a pak je tu ještě pár pěkných památek, které jsme míjeli a fotili a obdivovali... Město nás vycuclo, taky jsme naťapkali rekordní počet kroků. Náš bytnej nám umožnil vstup do ubytování i pozdě odpoledne, takže jsme si pobalili věci a metrem jeli na letiště. Z Terminálu 1 pak shuttle busem na Terminal 2, kde jsem dvě hodinky relaxovali na železnejch křeslech a zatímco můj parťák zahájil spánek, já vám psala zážitky z cest.

...Sofie

ROZPOČET:

• letenka Bratislava - Sofie - Bratislava: 595 Kč

• ubytování 2 noci/osoba: 620 Kč

• půjčení auta na den "ve dvou lidech" (160 Kč/os.), pojistka a druhý řidič (325 Kč/ os.), PHM (300 Kč/ 350 km/os.): 785 Kč

• MHD (4x jízdenka - z/na letiště a park Kambanite tam a zpět): 85 Kč

• jídlo, pití, vstupy, ostatní: 500 Kč

Celkem tedy za 3 dny/2 noci na osobu: 2 785 Kč.

ZÁVĚREM:

Když jsem viděla hodiny na fotce níže (v Kocherinovu, v muzeu kovošrotu), hned mě napadlo jediné - tohle je prostě Sofie. Nebudu říkat Bulharsko, protože Sofie a okolí je jen střípek a přece jen si ještě pamatuji Sozopol, takže vím, že vztahovat svou kritiku na celou zemi by bylo špatně. Každopádně Sofie je přesně jako ty hodiny... Starý polámaný stroj, který se zastavil v čase a všem viditelnou zchátralostí ukazuje, jak moc dlouho již stojí. Nevím, zda sofijským hodinám někdo někdy spraví strojek, třeba i zrenovuje vzhled... Ostatně - není třeba všechno měnit, ale vyčistit, odstranit vše shnilé a rozbité a třeba jen zatřít novým nátěrem by hodně pomohlo... Vážně nevím. Obvykle bývám optimista a snažím se hledat pozitivní úhel pohledu. Proč taky jinak? Osobně už mám dost všeho zla a negativ, taky lidí, kteří se jen na špatné a chybné zaměřují. Jenže tady to prostě nejde. Po prohlídce místního hřbitova a pochopení, že za tímto městem a jeho stavem nestojí bída, ale mentalita lidí - nevěřím, že se zde něco zlepší. Popravdě dost nechápu, jak takováto země mohla získat statut členského státu EU. Jak to tam dávají, když pro zemi jako je naše (oproti Bulharsku tak vyspělou) je to dennodenní boj... Nechápu. Můj závěr (a opakuji - MŮJ! - kdokoli to může vidět jinak a nikomu nic ze svých postojů nevnucuji...do Sofie bych nikoho na výlet neposlala. Ano - do hor v okolí s letenkou za 10 euro v jednom směru, půjčením auta na letišti a hned pryč z města - to ano! Ale den v Sofii, to je až moc. Možná mě ovlivnilo i podzimní dušičkové počasí, možná je to tam v letním dnu "hezčí"... Možná... Na mě tam dýchl zmar, ale také ještě větší pýcha a hrdost na to, kam se za 1,5 hodinu letu vrátím. Domů (ten návrat myslím obrazně, nemyslím Bratislavu). Jelikož si pamatuju moc dobře domy a socialistickou architekturu ze svého dětství (a to že mi to občas přijde sentimentální vůbec neznamená, že se mi to líbí), moc dobře si uvědomuju, kam jsme se u nás doma posunuli. Nejen, že máme boží, historickými památkami napěchovanou, Prahu, nádherné zámky a hrady, nádherné vesnice a kraje....krom D1 je u nás všechno TOP! O věci se zde staráme, ctíme jak cennost národních památek, tak i dary přírody. Ne proto, že nám to někdo z EU řekl, ale proto, že to tady milujeme a co milujeme, o to se s láskou staráme. Občas se najde nějaký malý kazík na kráse, ale svět dokonalej není a tady těch pár našich kazíčků je opravdu nic ve srovnání s tím, co je v Sofii...

...někde se prostě čas zastaví....

No a protože nechci končit pesimisticky a chmurně, musím do cestopisu zahrnout to nejdojemnější z celého RELAXAČNÍHO veeletu do Sofie. Nebyl to pohled na pyramidy, nebyl to ani pohled na světlo v tunelu v podchodu pod železnicí u hřbitova, nebyl to boží Hobitov - malý zázrak, dokonce ani objevení ruské piňacolady to nebylo. To, co mě z této cesty nejvíc dojalo, byl přílet do Bratislavy a sestoupení z posledního schůdku letadla na pevnou zemi. Právě tady totiž byli TI DVA, Terka a Daniel, pro které jsou určené fotky z muzea kovošrotu. To je totiž jediné místo, které ti dva neviděli a já jim to slíbila ukázat... Ti dva mě zastavili pod schůdky s tím, zda nejsem Katka Ostrá a po mém šokovaném ANO, zda se se mnou můžou vyfotit. Jako řeknu vám - tohle mě rozsekalo stejně jako tehdy ještě od osobně neznámého Joxe zvolání na bratislavském autobusáku "Tady někdo letí do Skopje".... Asi je vyděsil můj šokovaný výraz, možná i to, že na fotkách přece jen vypadám lépe než ve skutečnosti (kór po 6ti hodinách spánku za 48 hodin)...takže hned vysvětlili, že nejsou celní správa a že mě znají z Cestujlevně. Taky že čtou mé cestopisy. A mě to prostě dojalo. Nejen to, že mě poznali i bez skleničky vína v ruce. To, že to fakt někdo čte, mě asi nikdy nepřestane dojímat. Taky to, když vám dá někdo jakoukoli zpětnou vazbu - komentářem, zprávou nebo třeba fotkou z Lotyšska, která mi přistála na Massengeru v pátek v noci od čtenáře posledního cestopisu, konkrétně z "Baltského Karibiku" - Jurmely. Musím říct, že VY - jakákoli vaše zpětná vazba a reakce - jste pro mě vážně hnací motor a inspirace. Jste pro mě zhmotněním Zátopkovi rady - Když nemůžeš, přidej víc. Ráda bych zde tu naši společnou fotku dala, ale jsem tam tak strašidelná, že to moje soudnost nedovolí. Každopádně vám děkuji, protože vy dva si možná vůbec neuvědomujete, jak moc energie a chuti dělat to, co dělám, jste mi pod těmi schůdky dali... Kdysi jsem četla knížku mého oblíbeného autora Roberta Fulghuma - Opravdová láska. Pamatuju si na jednu zdánlivě bezvýznamnou kapitolu. Byla o tom, jak jede jedna unavená, strhaná, smutná, demotivovaná a zraněná žena autem domů. Jede stereotypně po silnici, kterou jezdí denně a nemyslí na nic jiného, než na zmar a všechno špatné ve svém životě. Pak zastaví na semaforech na červenou a aniž by věděla proč, podívá se z okna auta do auta vedle sebe. Sedí v něm muž - krásný, elegantní, na pohled úspěšný a hlavně šťastný muž. Vnímá ten děsivý rozdíl mezi ním a sebou...mezi jeho a svým životem....Propadá ještě větší beznaději...ale v tom se na ní ten muž podívá. Ona zachytí jeho pohled a co víc - vidí, že se na ni ten muž usmál. Usmál se na ni krásným úsměvem plným lidskosti a vřelosti, úsměvem, který byl jen pro ni - protože ona za to stojí. Dal jí tím tolik síly, že dojela domů i ona sama s úsměvem na tváři a rozhodnutím, že už bude žít jen život s úsměvem. On se nikdy nedozvěděl, jak moc jí změnil život k lepšímu tak obyčejnou věcí jako je "obyčejný" úsměv. Já na to myslím od dětství, kdy jsem tu knihu četla a kdykoli můžu, snažím se to vracet za ni. Nikdy nevíme, koho náš úsměv povzbudí, když to bude nejvíc potřebovat. No a mě jste povzbudili vy dva - nejen oslovením, ale i úsměvem a ujištěním, že čas a energie SEM vložená, má smysl. Na rozdíl od té kočky v autě - já si to do hrobu nevezmu a můžu vám to říct zde. Vím totiž, že si to přečtete. Takže děkuji a doufám, že se zase sejdeme někde na letišti.